27.9.2002 | Autor: Michal Brnušák

RCA Victor Group/BMG (54:05)
Možná, že jen nerozumím modernímu jazzu, ale smysl některých nahrávek mi stále uniká. Tak třeba Douglasova The Infinite. I kdyžse i tady vyskytují momenty čiré krásy, při kterých se zastaví čas a každý tón je pociťován téměř fyzicky (skladba Unison, kterou podle informací v bookletu napsala Bj"rk, nebo hned úvodní Poses), většinu z devíti kompozic lze snadno rozdělit na dvě kupičky. První jsou vhodné coby podkres scén romantických večeří z filmových adaptací románů Rosamundy Pilcherové (svit svíček a jazz jsou zřejmě ohromný digestiv), druhé oplývají rytmickými erupcemi a sólyna trubku (je to improv, není to improv - z ostatních nástrojů registrujeme tenor saxofon, klarinet, fender rhodes a basu...) a přitom šíleně a zoufale postrádají jakýkoliv motiv, kterého bych se mohl chytnout. Cokoliv, o čem bych mohl říct, jestli se mi to líbí nebo ne. A může mít člověk citový vztah k ničemu?




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/09