5.8.2004 | Autor: Roman Lipčík

Toto album, pro Hůlku ve funkci stromu, o nějž jelen otlouká staré paroží, aby mu narostlo nové, krásnější, je dobrým důkazem teze o tom, že si každý lehne jen tak, jak si ustele. Kdyby se problematicky operního Hůlky už od počátku chopil tento tým (Pavlíček, Poláková, Sahara Hedl), mohla jeho cesta vést spíše trasou, kudy v jiném rejstříku kráčel třeba Střihavka, než operetním bahništěm. Jenže on si ustlal na kýči, na Svobodových hitůvkách a neblahých muzikálech, a to by mohl přijít třeba sám Cave s Cohenem, dekontaminace tak zamořeného terénu je nadlidský úkol.


Zvlášť když Michal Pavlíček coby producent a převážný hudební autor neudělal zřejmě nic jiného, než že ze svého překypujícího šuplíku vyňal, oprášil a do tvaru písní slisoval pár svých běžně kvalitních motivů. Mnohem víc se trefil střihem do kýženého stylu s Polákovou, svou souznící žačkou, a samozřejmě s textařem téhož RH-faktoru, než do momentálně mlžného profilu interpretova. Má jej sice na bezpodmínečný povel a zhruba ví, kterým směrem jeho proměnu vést - žádný velký rockový kravál, na místě je nejlépe těkavá košatost scénické hudby, ubrat kytar, přidat symfoňáku - bohužel však zpěvákova sošnost i takto naostřeným dlátům odolává. Na některých dobře smíchaných vícehlasech je znát, že se hodně snažil, že se mu místy i dařilo projev zcivilnit, avšak že v uvolněné hlasové poloze zřejmě není ještě schopen podat celý vokál. A maně se nabízí, co by s tak slibným hudebním materiálem udělala kdysi třeba Basiková, kterou měl Pavlíček v rukách též v době proklamované operní zátěže, která však na ní lpěla lehce jako peříčko a tím ji zdobila. Pro popového Hůlku je operní (a spíše už operetní) průprava balvan skoro náhrobní.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/07