17.12.2003 | Autor: Tomáš S. Polívka

Sony Music/Bonton (60:27)
Dan Bárta se v rozhovoru dušoval, že než se opakovat, to raději nic. Nekecal. "Dvojka" pokračuje v duchu debutu, ale rozvíjí ho, muzikanti se nesnížili k pouhému opakování úspěšného mustru. A čert vem, že prvotní zvuk vlastně "rozvíjejí zpátečním směrem", tedy pryč od dřívějších náznaků soudobých postupů směrem k tradicionalistické aranžérské čistotě (byť na pár programovaných smyček či inovaci v podobě Klempířova pohostinského lenivého & výhružného rapování v písni Tábory šestek také dojde). Melodicky přehledně vystavěné refrény jsou chytlavé na první poslech, až se zdají laciné, ale při dalších posleších se vykoupí čirou elegancí oné stavby. Také texty méně intelektualizují, více vyprávějí: příběhy jsou sice zakuklené do náznaků a slovních hříček, při "pohledu shora" však srozumitelné.
Co v případě Illustratosphere The First teprve klíčilo, nyní vyzrává. Celku se poněkud vymykají úvodní quasi-standard Intropicture a zjazzovaná, či spíše "zillustratospherovaná" coververze ježíšovské árie Pilátův sen, původně připravená pro koncert k výročí příslušného módotvorného muzikálového díla. Přesto nenarušují (taktéž Danem v rozhovoru potvrzenou) provázanost jednotlivých písní, vytvářející při "pohledu shora" na celé album efekt nenásilné koncepčnosti. Koncepčnost ještě podtrhuje závěrečný návrat Intropicture v podobě skrytého bonusu. Řečeno po lopatě: Hezounké a vkusné je to. A drží to pěkně pohromadě.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/12