26.1.2004 | Autor: Martin Zoul

Se dvěma skvělými alby na kontě si mohli Daft Punk tohle zklamání klidně odpustit. Copak nevědí, že devět desetin remixových desek jsou neposlouchatelné škváry? No jo, ale byznys je byznys a tak se slavní (The Neptunes, Boris Dlugosh, Romanthony) i méně slavní (Cosmo Vitelli, Jess & Crabbe, Laidback Luke) kámoši nechali přemluvit/přeplatit k účasti na nejpochybnějším remixovém projektu letošního roku. S výjimkou Basement Jaxx (Phoenix) a Gonzalese (Too Long) se nikomu nepodařilo vdechnout původním skladbám nový život a to je zatraceně na pováženou.


Největší problém je, že Discovery byla především ohromně chytrá a zábavná deska, z určitého pohledu se ale mohla jevit jako tupá a nezáživná. Daft Club oproti tomu JE tupá a nezáživná deska a žádný alternativní pohled neexistuje. Pokud někdy existoval, tak byl pohřben pod tunou houseových klišé, kterých je album plné. Proč si kazit žaludek, když vedlejší lahůdkářství nabízí tolik pochoutek? Z úcty k legendě? Ale prosím vás! S úctou už to nemá dávno co dělat. S nahnilými rajčaty snad...

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/01