7.2.2002 | Autor: Ondřej Bezr

Guerilla Rec. (44:22)
Od prvního vydání téhle desky (1998) ještě neuplynulo tolik času, aby bylo možno se na ni podívat s výrazným odstupem a ohodnotit její případnou nadčasovost. To lze pouze z jediného úhlu pohledu, který se netýká pouze Siluet a 'Dégéček': model básníkovy recitacedo hudebního doprovodu sice určitě nikdy nebude patřit k hlavním trendům hudby ani literatury, je však praktikován tolik desetiletí,že jej za nadčasový, ne-li věčný považovat s klidným svědomím lze.Na druhou stranu není tento přístup univerzální a Pavel Zajíček sito uvědomil. Siluety totiž jsou pomalu z poloviny deska písničková a i když frontman ani zde není zpěvákem v pravém slova smyslu, rozhodně k němu má hodně blízko, bez ohledu na to, že v obou polohách je velice přesvědčivý. Na jedné straně zpívané a opravdu melodické písně typu A co?, Valčík, Zabil Kain Ábela nebo Ábel Kaina či Tyger (snad jedině v něm je ve srovnání s Hlavsovou starší verzí Zajíček slabší), na straně druhé hudební plochy, ať už hodně divoce (7 perel), temně (Ukolébavka) či spíš jemně (Rozlitý vody nelze sesbírat) podkreslující deklamaci nejdou v kontextu alba proti sobě. Naopak, jedna doplňuje druhou, recitace bez zpěvu by možná nedokázala udržet pozornost delší dobu, skutečně uzpívat celé album by možná Pavel Zajíček zvládal dost těžce. V tomto vyvážení, kterého se podařilo na Siluetách dosáhnout, jsou DG 307 ve svém žánru takřka ideální, autentičtí a - znovu opakuji - především přesvědčiví.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/01