15.11.2007 | Autor: Daniel Matoušek

Samadhisound (70:21)
David Sylvian natáčí obvykle písničková alba, ale jednou za čas teď vydává i desky, které působí mnohem víc odvážně a které mnohým jeho fanouškům vytvářejí na čele krůpěje studeného potu. Tak se to stalo v roce 2003 v případě Blemish, když si k sobě přizval laptopistu Christiana Fennesze a kytarového improvizátora Dereka Baileyho a za jejich přispění vznikla nahrávka tak čirá a plná prostoru, že to až zarazilo, a tak se to stalo i tentokrát. Ovšem v mnohem větším měřítku, protože do experimentu tohohle ražení se Sylvian snad ještě nikdy nepustil.

K vytvoření hudební instalace When Loud Weather Buffeted Naoshima objednané japonským Muzeem umění si přizval progresivní – i když to slovo nemá dnes už takovou váhu jako kdysi – spolupacovníky. Za laptopem opět Christian Fennesz a s ním Akira Rabelais (který teď vydává na Sylvianově labelu Samadhisound), s nimi norský trumpetista Arve Henriksen a kolaboracemi ostřílený flétnista Clive Bell.
V tomhle složení nahráli jedinou sedmdesátiminutovou skladbu, v níž se v mantinelech ambientní elektroniky prolínají terénní nahrávky a opatrné hudební výlety kapely. Nelze čekat Sylvianův hlas ani text, místo toho desku zaplňují zvuky posbírané na Japonských ostrovech, nenápadné dunění nástrojů a mantricky zahalený zpěv, které střídají krátké pasáže plné intenzivních zvukových ploch. Žádný motiv, jen proud minimalistické spolupráce na pomezí hudby a ticha.
Jako výplň do muzea musí Sylvianova hudba působil přinejmenším dobře. Atmosféra japonských ostrovů z ní sice nedýchá s kdovíjakou razancí, ale evokuje ji povedeně. S fungováním alba o samotě to je ale o něco horší. V rámci improvizované hudby (přestože Sylvian se zde uvádí jako skladatel) se jedná o slušnou desku, což zaručuje už složení kapely, ale je otázka, kdo by z ní měl být unešený. Poučený posluchač si ji zřejmě pustí několikrát a tím to pro něj skončí, protože se tu opravdu neobjevuje nic tolik zajímavého, aby to nutilo k opakovanému poslechu, a nepoučený nad tím jen mávne rukou a foukání větru si půjde poslechnout radši někam ven.

Zlatý hřeb: 42:43–43:09, 59:12–62:45
Zní to jako: Hodina a kousek propletence zvuků japonských exteriérů a abstraktní hudby

Body: