8.6.2004 | Autor: Michal Husák

Columbia/Sony Music/Bonton (49:45)


Je nesmysl Cypress Hill vytýkat, že rozmělňují žánr, svou tvář nebo poselství, jak se občas poslední dobou na stránkách našich hudebních magazínů děje. Úvahy o komerčním zenitu by asi v okolní záplavě úspěšnějších hip-hopových řízků a řezníků vyvolaly pocity poněkud rozpačitější, ale to nic nemění na faktu, že právě rozmanitost, jistá nadžánrovost a eklektičnost je tím nejsilnějším, co dnes cypřišová čtverka nabízí.

Novinka Till Death Do Us Part plynule navazuje na předchozí Stoned Raiders a oč je pojítko volnější ve výrazové oblasti (od drnčících kytar se těžiště přesunulo k názvukům reggae, snad až k world music) o to silněji obě nahrávky souzní vnitřní podstatou. S Cypress Hill se ocitáte na pomyslném karnevalu, kde se v převážně uvolněném tempu tetelí živorodá směs písniček plných drobných, ale o to milejších legrácek, které spolehlivě rozehřívají ztuhlé tváře. Co jiného čekat od party zkouřených hračičků... i když samotný název a výtvarné pojetí alba v čele s Pražanům dobře známým výjevem na obalu navozuje poněkud mrazivější asociace, ale to by bylo na jinou debatu.

Nejsilnějším kouskem desky je skáčkem načichlá What's Your Number s hostujícím Timem Armstrongem a hlavně s použitým refrénovým motivem Guns Of Brixton z dílny The Clash. Muggsovy samplérské finty ale spolehlivě podbarvují celý materiál a nechávají jej splynout do voňavě kořenité směsky plné lákadel. Nabízí se otázka, jestli tohle všechno ještě je hip-hop. Má ale vůbec smysl na ni odpovídat? Vychutnávejme.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/05