7.12.2008 | Autor: Petr Korál

Sony BMG (48:48)
Pouhého půldruha roku po eponymním druhém albu tu jsou Clou s dalším, tentokrát koncepčním albem. Pozoruhodná plodnost, či důsledek syndromu akutního tvůrčího neklidu?
Nechme stranou otázku, nakolik bylo tohle pojetí, kdy jednotlivé písně na sebe tematicky v jistém smyslu navazují a skutečně tvoří jakýsi (byť velice volný) příběh, inspirováno děním na zámořské emopunkové scéně. Tam, jak známo, jsou podobná díla od fenomenálního úspěchu alba American Idiot formace Green Day jaksi v kursu. Tuto lehkou tendenčnost bych skupině nevyčítal, zato pokračující ústup od přirozeně chytlavých melodických linek (kdeže časy debutu Postcards jsou!) ano. Vždyť to byla jedna z nejsilnějších zbraní Clou...
Výrazných melodií ubylo, naopak bohužel notně přibylo patosu. Vzhledem ke konceptu desky (motivy smrti, otázky smyslu života atd.) to lze pochopit, avšak méně někdy bývá více... Na druhou stranu ovšem Clou rozhodně prospělo celkové přitvrzení jejich výrazu: místy až hardcorové kytary jim každopádně sluší.

Zlatý hřeb: Promise
Zní to jako: možná až příliš vážný emo punk rock

Body: