Cinematic Orchestra: Everyday
9.8.2002 | Autor: Hynek Dedecius
Ninja Tune/Mute CS (59:49)
Jen sedm skladeb. Jazz, downtempo... jak si přejete. Jason Swinscoeod velmi zdařilého debutu Motion nevykročil jiným směrem (Everydayje snad jen o něco pestřejší a svým způsobem popovější), neuběhl žádnou závratnou vzdálenost ani nezkusil mnoho nového. Proč ale po devíti minutách přichází lítost, že jedna z těch sedmi končí a zároveň radost, že co nevidět začne další? A takto pořád dokola?
Desku jako Everyday si každý den nekoupíte. Čiší z ní dokonalost tvarů, bezchybné vybroušení každého detailu, ideální vyvážení zvuků, střídmost, cit pro tu správnou míru, lehkost, instrumentální mistrovství, emoce a... kouzlo. Kouzlo, kterým omámí a nepustí. Aleod chvalozpěvů k faktům. Skrze All That You Give s jímavou smyčcovou oporou a cinkotem pomalu kráčí zkušený hlas Fontelly Bass (jinak členky Art Ensemble of Chicago), který ukonejší a získá i zatvrzelého odpůrce soulového zpěvu. Burnout nabízí diskusi kontrabasu (jenž dělá divy všude, kde se zjeví), dechových nástrojů, kytar, kláves, vynalézavých bicích i drobné a zcela odpovídající dávky elektroniky, tedy činitelů, které vládnou celému albu. Cinematic Orchestra hrají převážně živě a precizní práce se samply a odlesky scratchingu (hrátky s gramofony spáchal sám PC z DJ Food) se drží na uzdě takovým způsobem, aby ponechaly pré (a zároveň s dobrusem a leštěním vypomohly) dýchajícímu jazzovému tělesu. Swinscoe se obklopil brilantními muzikanty, kteří v délce skladeb dostávají po zásluze prostor k pro jazz typickým, ač zde rozumně limitovaným a spíše skrytým předváděčkám - v hladivé, Tortoise či Dylan Group připomínající post-rockové Flitese vyplatí soustředit na neuvěřitelný cit a kreativní freestyle techniku bubeníka Lukea Flowerse a basové brumlání P. J. France v titulní koncovce jednoduše vykřesává z minima kopec krásy atd. Nejpísničkovější Evolution (opět s Fontellou) prezentuje další obdivuhodný prvek tvorby CO. Skládá se totiž ze dvou zcela jinak nabitých poloh (komorní, zasněné a na ultraprosté a přitom výborné smyčce založené partii a úplně jiném, sebevědomím a muzikantskou radostí vonícím songu), které se navzájem nemísí, jen se střídají a přece dohromady tvoří jednolitý a navíc vícebarevný celek. V závěrečné Everyday se zase plynule přechází ze smutku k naději a podobné (i když třebas již ne tak silně patrné) vývojové tendence vlastní i ostatní kousky. Zatímco Man With The Movie Camera (původně jako soundtrack ke stejnojmennému ruskému avantgardnímu filmu Dzigy Vertova), kde opět září bicí souprava, basová linka, perkuse a zejména silný motiv v podání saxofonů, vyniká naléhavostí, v All Things To All Men poněkud posmutněle rapuje přizvaný Roots Manuva. Pomalé tempo a harfa mu sluší (a on jim) a když už se na sklonku osmé minuty vše pomalu topí v neveselé realitě, přichází symbolické vzepření se či odmítnutí poddat se ve formě sax + perkuse nářezu a s optimismem přilétá vznešená harfa. Tečku pak vpisuje již několikrát nakousnutá Everyday, která se z osamoceného kontrabasového tápání rozvine v nesmírně působivou celoplanetární show posolenou skvěle poskládanými samply afrických zpěvů.
Jen sedm skladeb. Fakta dovedla ke chvalozpěvům a kruh se uzavřel.
Body:
&musiQ 2002/07