5.2.2002 | Autor: Ondřej Bezr

Telarc/Classic (49:57)
Spíš než kdovíjak výjimečné je nové album harmonikářského veterána nesmírně sympatické svou koncepcí. Tím nechci říct, že by tím, jakje nahráno, nestálo za řeč - Charlie Musselwhite je prostě první liga a tomu i tato deska (podle očekávání) odpovídá.

Musselwhite je sice rodák z Mississippi, vyrůstal ovšem v Memphisu a atmosféra tohoto velkého hudebního centra na přelomu 50. a 60. let mu natolik učarovala, že se rozhodl složit jí poklonu - a touje právě One Night In America. A protože v Memphisu se nehrálo jenom blues, ale také country a rockabilly, ani hudební záběr alba není zúžený na žánr, do kterého Musselwhitea automaticky zařazujeme. Ostatně není divu: v hodně 'citovém' sleevenote sám popisuje, jak jeho hrdinou v době, kterou album reflektuje, byl nejen například Jimmy Reed a další bluesmani, ale také tehdejší místní velká hvězda Johnny Cash (zvlášť zajímavé je vysvětlení, proč i jeho, pro nás ztělesnění c&w, považuje spíš za bluesmana).

O tom, že ale ani v takhle přímočaře vymyšleném projektu není všechno takové, jak se na první pohled zdá, a Musselwhite příjemně míchá stylovými kartami, svědčí řada písniček. Jedna z nejcountryovějších Cold Grey Light Of Dawn je ve skutečnosti dílem r&b pianisty Ivory Joe Huntera. 'Cashovka' Big River je přímočaré elektrické blues. V pomalé bluesovce Rank Strangers To Me příjemně 'cizopasí' country-mandolína jednoho z nejslavnějších hostů alba Martyho Stuarta. Ve vlastních, velice silných komorních bluesových kouscích Ain't It Time? a In Your Darkest Hour jako by Musselwhite pro vlastní povyražení zpíval hlasem Johnnyho Cashe. A jak souvisí s mejdanem v Memphisu (k němuž by mělo být album pomyslným 'soundtrackem') pecka 'Mexikánů' Los Lobos One Time One Night, to už se vůbec neodvažuju domýšlet.

Takovou noc v Americe bych si dal taky říct. Zvlášť když by nám s Charliem dělal třetího do party Robben Ford. Ve čtyřech kouscíchsi to už chlapci vyzkoušeli...




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/01