27.3.2002 | Autor: Jiří Moravčík

Rough Trade/Mute CS 45:38 (45:38)
Když Angličané na sklonku uplynulého roku nominovali čtyři nejlepší folková alba, ušklebovali se někteří z nich zřejmě do fousů. Nic proti jejich volbě, jak Martin Simpson, tak Kate Rusby s Carou Dillon letos nepoznali konkurenci, nicméně u těch slečen nastala pikanterie: obě kdysi ve skupině Equation prošly stádiem, kdy šlo o to se rozhodnout mezi tradičnější formou a popbyznysem Geoffa Travise, manažera Pulp a scouta Warnerů. Donedávna ještě ortodoxně akustická Kate Rusby tehdy raději odešla; Cara Dillon u Equation, vedených bratry Lakemanovými, zůstala.

Poznala nepoznané a nakonec se vloni, v šestadvaceti letech, ocitlana obálce magazínu fRoots, dalekonosném signálu, že ji právě vyšlo mimořádné debutové album. Stejně nezaměnitelné, melodicky uhrančivé, žensky křehké a po vzoru své tvůrkyně i skromně krásné, jako léta před ní ta od Kate Rusby, Bill Jones či Emily Slade.

Bez anglické a irské tradiční hudby se album zatím neobejde, ale nepoznáte to. Cara Dillon, rodačka ze severoirského Dungivenu, se s přítelem a producentem Samem Lakemanem v dávnověké lidovosti totiž starosvětsky nenimrají, to spíš, aniž by sebeméně koketovali s širokou přízní, se ji přidržují a vtahují ji do dneška. A nepotřebují k tomu dusající techno ani mračna pazvuků; stačí jim poctivá, ne moc rozvášněná rocková kapela dobarvovaná housličkami a akordeonem Samových bratrů, sestřiným hlasem a přehršlí akustických kytar, jímž vládne ta elektrická v rukách Justina Adamse, jednoho z nejvynalézavějších hráčů světové scény; najdeteho na albech Jah Wobleho, Natachi Atlas a naposled po boku Roberta Planta. Kde je Adams, nemůže chybět ani jeho spoluhráč, bubeník John Reynolds, s nímž Adams natáčel pro jeho bývalou manželku Sineád O'Connor. Bodejť by se pak Cara Dillon nechlubila jiskřivým, správně nadávkovaným poprockovým zvukem, v němž naprosto přirozeně splývají písničky, které v mládí slýchávala od své babičky, uznávané tradiční zpěvačky Mary Mullen, i ty, se kterými kdysi jezdila na štace se skupinou Oige; tady hrála i na housle.

Hodně písní zpěvaččin po šelmovsku vemlouvavý, jemně předoucí hlas podmalovává Samovo piano a tehdy snad nejvíc vyplývá na povrch suverenost projevu této drobné blonďaté Irky; pro někoho ještě naděje, pro jiné už dávno zářící hvězda.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/03