15.2.2002 | Autor: Ondřej Bezr

Gurilla Rec. (31:39)
Krumlovští Bratři Karamazovi jsou sice většinou - víceméně ze zvyku - zařazováni k undergroundu, v některých ohledech ale na svém třetím albu působí trochu i jako běžná rocková, chtělo by se dokonce říci tancovačková kapela. Rozhodně nejsou ti čtyři muzikanti žádní superhráči, je na nich ale pozitivní, že netrpí dodnes (mně dost nepochopitelně) převládající hardrockovou manýrou venkovských 'máničkovských' kapel. Personální změny - zejména na kytarovém postu ve prospěch Petra Turka - na jednu stranu, z jakéhosi 'mainstreamového' hlediska, kapele prospěly, na druhou stranu jeho vlivem onen 'androšský' odér (v hudebním smyslu, společenský nedovedu takhle zdálky posoudit) poněkud vyprchává. Hodnotit zda je to dobře nebo špatně asi není příliš práce pro recenzenta - tady jde čistě o věc osobního vkusu. Osobně by mi ale asi trochu větší 'divokost' (v mnoha smyslech toho slova) příliš nevadila - aby Karamazovi dělali rockovou popmusic, o to jistě nemají zájem a řekl bych, že by to se svým založením ani nezvládli. Za pět pět nicméně stojí kdesi na pomezí: z jedné strany přece jen stále jistá osobitost, z druhé klusem se blížící zaměnitelnost s 'takovým normálním bigbítem', kteréžto označení lze dnes skoro považovat za sprosté sousloví. Karamazovi jsou nicméně sympatická kapela. Sympatičtější než jejich třetí album.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/02