31.12.2002 | Autor: DJ Mobley

Universal Music (65:26)
>Ani dlouho odolávající skeptikové, k nimž se řadí autor těchto řádků, dnes již nemohou přehlížet fenomén zvaný Brad Mehldau. Z podezřelého klavírního monstra se postupně vyklubal originální instrumentalista a sideman, který se pravidelně objevuje na všech novinkách, při jejichž poslechu našinec nelituje, že v mladické nerozvážnosti kdysi vyměnil Hendrixe za první nahrávky moderního jazzu... Svou novou nahrávkou navíc Mehldau potvrdil, že je osobností, která nejen hraje (víc než dobře) na piáno, ale která má odvahu a dar ochočit si i jiný repertoár a žánr než jsou obligátní jazzové standardy. Pravda - ani při svém výletě do rockových končin Mehldau nezapřel svůj beznadějně konzervatoristický background (zlí jazykové jeho beethovenovský komplex vysvětlují milostnou fixací někde v Porýní..?) Ale jeho místy brutální konfrontace střídavě klasicizujícího a jazzového klavírování s těžkými beaty působí poměrně přesvědčivě. Hlavními spolupachateli na bigbítové straně bariéry jsou producent Jon Brion (elektrické kytary, zásahy a koncepce alba) a u bicích rockový veterán Jim Keltner, s nímž se střídá Matt Chamberlain. Samotný Mehldau svou klávesovou paletu tentokrát rozšířil nejen o elektronické efekty, ale i o vibrafon, u něhož občas zaskočí i Keltner. Již na svých starších nahrávkách Mehldau několikrát použil soudobý rockový materiál jako odrazový můstek pro triové improvizace a skladbám Radiohead nebo Nicka Draka se tak dostalo cti vyhrazené v jazzovém světě obvykle pouze časem prověřeným standardům. Largo toto sympatické koketování s rockem dotáhlo ještě dál, nejen příležitostným využitím elektroniky, ale především ostentativním příklonem k binární nebo 'junglové' rytmice. Při svém postmoderním hledání ztracené písničky se tak neokonzervativec Mehldau odvážil do teritoria, v němž až do příchodu E.S.T. švédského klavíristy Svenssona bezkonkurenčně vládli alternativní vyznavači špinavého groovu Medeski, Martin and Wood. Nejsem si jist, zda se vedle světobolné adaptace beatlesovské Dear Prudence nebo radiohlavé Paranoid Android na Mehldauových koncertech zabydlí i drum'n'bassová coververze Jobimovy Wave, ale zaplaťpánhůh, že díky němu v současném jazzu zase jednou 'The beat goes on'.


Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/12