11.2.2010 | Autor: Jan Petričko

Universal (52:49)
Chtěl bych se na chvilinku přenést o chloupek zpátky. Je léto 2008 a pár kilometrů jižně od Londýna (třeba někde v Twickenhamu) končí jeden z koncertů evropského turné kapely italskoamerického takyrockera. Že tam s ním hrál ještě jeden týpek? No vlastně ano…. kytarista Richie Sambora… a škopky otloukal ten Tico Tik-Tak Torres… bingo!!! BON JOVI.
Hala ani nedutá. Zní nádherná Hallelujah a pěvec ji chápe náramně. Je zklidněný, ponořený do textu, bez problémů frázuje, jeho hlas milostně stoupá prostorou – prostě okamžik, který by chtěl zažít každý, kdo má pana Joviho rád. Ano - Jon UMÍ zpívat, a navíc již hromadu let vede kapelu, která stejně tak UMÍ hrát !
A pak je tu ten Kruh, The Circle… já s dovolením dodám, že ten kruh je prostě bludný.
Je jasné, že spolek Bon Jovi nikdy nechtěl být (protože nikdy nemůže být) v kůži třeba Guns N´Roses, Poison, nebo Whitesnake, byť se jmenovanými čímany druhdy v polovině 80. let začínal americké úspěchy žnout. Na jejich vkus až příliš rezignoval na zemitý rock – o to trapněji působí pár týdnů staré prohlášení kapely, že se chce vrátit „back to rock´n´roll“…
Ale přesto – každý soudný fanoušek JBJ přece dobře ví, že byly časy krásných hardrockových kousků typu Runaway a poté countrypopových chrapláků vulgo Blaze Of Glory, a přece nedošlo k žádnému úlevnému rozdělení zpěvákovy sólokariéry a kapely.
Takže zůstal zůstal zbytek, neboli všechno ostatní: dokola omílané stadionové vyřvávačky ala We Weren´t Born To Follow, Work For The Working Man, Bullet, plus pseudobaladické a vokálně předramatizované pokusy jako třeba Superman Tonight nebo Live Before You Die.
Ic máj lááááájf…. blbost…. Ic jór lááájf, Jon.
Ale stejně je tahle deska zážitek stonásobně radostnější, než když se cpeš v Hollywoodu před filmovou kameru .

Zlatý hřeb: prvních cca 50 vteřin Work For The Working Man
Zní to jako: o přestávce hokejového utkání


Body: