13.11.2009 | Autor: Leoš Kofroň

Bob Saint-Claire (55:10)
Fanoušci Jean-Paula Belmonda už vědí… Své pojmenování si tohle kvarteto tuzemských instrumentalistů kolem (plus mínus) třicítky vypůjčilo od hercovy filmové postavy z akční parodie Muž z Acapulca (1973) a odtud pochází i citát, který vetkli do názvu svého druhého alba. Devět původních skladeb (ačkoliv i pro širší posluchačskou obec dostatečně sdělných) je určeno především hudebním fajnšmekrům, kteří si dokážou vychutnat skutečně brilantní fůzi jazz rockových postupů ze sedmdesátých let s ryze současnými trendy (taneční muzika, nujazz, ambient, breakbeat atd.), stejně jako kombinaci klasických nástrojů se syntezátory, elektronikou, samply apod. Vše je přitom podáno s odlehčenou uvolněností a smyslem pro střídání nálad, jako by šlo opravdu o soundtrack k nějakému filmu.

Zlatý hřeb: Pěkná věc
Zní to jako: Třebaže každé přirovnání kulhá, zkuste The Cinematic Orchestra

Body: