4.10.2002 | Autor: Michal Jareš

Granary Music (47:38)
Bob Mould vydal své páté sólové album (když nepočítáme kompilaci Poison Years z roku 1994). To samo už by mělo být důvodem k radosti, že otec zakladatel Hsker D a Sugar pořád pilně pracuje, ale jeho 'nový' způsob skládání je hodně podivný, nesrozumitelný a dává smutný obrázek o ztrátě invence a soudnosti. Mould se zamiloval do synťáků, samplů a vocoderu a na čtrnáctce písní své novinky jen tu a tam objevíte to, co dělalo Moulda Mouldem, nebo spíš, na co jsme byli doposud zvyklí. Melodie jsou konvenční a nudné, nechybí pouze strojové opakování jednoho hudebního motivu (Quasar). Někdejší kytarové plochy a nasranost se drolí do popěvků, které si autor sám kořenil vším možným; tu sáhl do počítačové banky pro nějaký ten zvuk, tu není jasné, kdy která píseň končí a která začíná. Jsou zde hodně pitomé podklady a la pokleslé disco 80. let, nad kterými se vznáší unavený Mouldův zpěv (Trade).

Šok nastane hned při první skladbě 180 Rain - je to hodně mizerná alternativní Cher s vocoderem a zkoušením 'co se stane, když zmáčknu tohle tlačítko'. Probrat se z toho šoku pomůže snad až sedmička Stay/Sway, která je s následující skladbou asi tím nejlepším, protože tím, co od Moulda čekáme - normální písničkou. Netvrdím, že si člověk jeho ražení nemůže dovolit experiment, ale kdyby to dělal alespoň pořádně, nebo si pozval někoho, kdo to umí... Vždyť si stačí vzpomenout na to, co udělal Mike Watt na své druhé desce Contemplating the Engine Room z roku 1997. Dávám Watta jen jako příklad člověka, který se pohybuje v podobných kruzích jako Bob Mould. V našem případě jde o takové nevyvedené domácí nahrávání, kde se občas vzpomene na starou slávu. Nazval bych si pro sebe tohle mimořádně špatné album jako Trans II. - ale deska Neila Younga přece jen zčásti předběhla svou dobu, zatímco tahle ji dohání a kulhá při tom na všechny končetiny.




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/09