11.10.2004 | Autor: Tomáš S. Polívka

Mute Records/EMI (39:53)
Někdejší The Jon Spencer Blues Explosion pokrátili název, nikoliv však dolet svých vysoce abrazivních hudebních vizí. V kokpitu nahrávacího studia (či spíše hudebního kamikadze) se za ciferníky usadili osvědčený a spoluprácí s Rolling Stones kovaný Steve Jordan, který produkoval i předchozí album Plastic Fang, a další veterán Alan Moulder, který do mixů vnesl příchuť svých oblíbených kytarových hluků model 60. léta. Kniplu se občas svojí opičí tlapou chopil i Dan The Automator. A šéf tria, potrhlík a neposeda Jon Spencer, ani tentokrát nezapomněl vetknout na transparent propagačního mediálního průvodu bombastické heslo: "Pohnul jsem nebem i zemí, abych přinesl lidu následující poselství - tohle blues mě zabije!"
Tolik vstupní data. Jak ten mazec dešifrovat? Blues Explosion stále předvádějí své nezaměnitelné divoké neo-psychedelické hrátky, jen lehce rozvržené nad názvem proklamovaným bluesovým půdorysem, hrnutým ovšem s nefalšovanou HC energií. Viz okouzlující zběsilý chaos skladby Damage, opepřené sic již kdesi použitým, leč mimořádně vtipným efektem zvuku poškrábaného, zacykleného cédéčka, který vás při prvním poslechu spolehlivě vymrští z křesla směrem k přehrávači. Ovšem přibylo i momentů učesanějších, v dobrém slova smyslu přehledných, přiznaně tradicionalistických. Tak třeba Crunchy - atmosféra a zvuk málem jako Stones v roce 1968, nepokrytě hitová melodie a zabijácký riff. Nebo skutečný dřevní bluesrock You Been My Baby... Zkrátka, Blues Explosion stárnou, vyvíjejí se, obohacují o další vlivy a přitom zůstávají svoji. Dobře propočtená letová dráha.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/10