19.12.2003 | Autor: Jaroslav Špulák

Universal Music (41:21)
Chtěly by být černoškami a zatím jim bylo dáno trčet v Čechách. A tak Black Milk vzaly fotoaparát a pořídily pár hezkých snímků kdesi u moře, zašly za Danem Hádlem, že spolu udělají druhé album (když to první tak vyšlo) a pochopily, že uvolnit se je zatraceně dobré.
Na počinu Sedmkrát se osvobodily. Věděly, že jejich sukces byl tak obrovský, že je zájmem kdekteré gramofirmy, aby u ní natáčely. Ponořily se do svých černošských vizí a rozhodly se zrealizovat album podle vlastních představ.
Ty jsou samozřejmě omezené. Jednak tím, že černošky nejsou a nebudou jimi ani kdyby se zbláznily. Pak také autorským potenciálem Daniela Hádla a Davida Solaře, kterým se bude hutný soulový materiál skládat od českého stolu asi horko i těžko. Oč je v tomto ohledu upřímnější předělávka skladby Sedmkrát od Doobie Brothers či "na jinou stranu hozená" Same Day Twice z pera Johna Capeka.
Zbývá tedy situovat se do pozice soulových interpretek po svém. Nikdo kapele neodpáře jasnou pěveckou schopnost každé ze tří členek (přičemž nejvýraznější je Helena Zeťová, která má nejrockovější feeling a tím pádem větší švih). Nikdo jí nevezme dobrou práci na aranžích skladeb. Schází ale uvěřitelnost. Zdá se totiž, že Black Milk nemohou dál, než být jen dobrou kopií.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/12