14.6.2002 | Autor: Alex Švamberk

Spitfire-Eagle/BMG (60:16)
Kytaristu Zakka Wylda proslavila spolupráce s Ozzy Osbournem, ovšem podobně jako jiní čarostřelci začíná svůj talent pomalu rozmělňovat v nadprodukci navzájem si podobných děl. Album 1919*Eternal sice vyšlo pod hlavičkou jeho skupiny Black Label Society, ve skutečnosti však jde o Zakkovu sólovou desku. Nejenže je výhradním autorem alba, ale také hlavním interpretem. Ve většině písně nehraje pouze na kytaru, ale také na basu a zpívá, přičemž ho doprovází jen bubeník Craig Nunenmacher. Dvě - Demise Of Sanity a Life, Birth, Blood, Doom - nahrál za doprovodu bubeníka Christiana Weira a basisty Roberta Trujilla.

Zakk Wylde ještě neskončil ve skupině sebestředných kytarových virtuózů, protože se nesnaží jen ukázat, jak zdatným je sólistou. Dosud nezapomněl na základ tvrdé hudby - riff dávající skladbám údernost i drive - byť ty jeho nejsou nijak originální. Ovšem na albu 1919*Eternal mu invence dochází. Místy - zejména v prostřední části Genocide Junkies, ale také v Mass Murder Machine a v táhlém, chmurném Life, Birth, Blood, Doom se natolik inspiruje tvorbou Black Sabbath, až by se dalo hovořit o napodobování. A je schopenna album zařadit i rozplizlé Bridge To Cross a Lost Heaven, kde si jen pohrává se zvukem, instrumentálku Speedball, v níž ukazuje, jak dobře umí hrát na akustickou kytaru, a odfláknutý Battering Ram, postavený jen na jízdě dvou kopáků, nad nimiž ve stejně pekelném tempu sóluje, aniž by se snažil vytvořit nějakou melodii.

Kdyby Zakk Wylde projevil soudnost, mohlo z toho být pěkné, sběrateli ceněné EP.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/06