25.1.2002 | Autor: Ondřej Bezr

Nonesuch/Warner Music (66:56)
Alba na tolik poslechů už se dneska téměř netočí. Je to klišé, ale taky fakt: ve dvanácti nahrávkách tohohle výjimečného tria s každým poslechem najdete spolehlivě něco nového. Investice do Frisella (který je tu hlavní personou, byť by jí mohl být i kterýkoli z jeho dvou slavných spoluhráčů) byly skoro vždycky dobře uložené peníze,ať už dělal jazz, country, hardcore nebo pop - a tentokrát je to nejinak.

Na první poslech působí album nenápadně. Člověk slyší především převládající sofistikovanou romantiku, ohlasy amerických národních žánrů (blues v Convict 13, country v Hard Times atd.), nemůže přeslechnout sice poměrně rozvolněně podanou, nicméně rozeznatelnou Manciniho Moon River, pobaví ho možná závěrečná, jak z večerníčku hravá melodie Smilin' Jones. Pak si všimnete, že to není běžné kytarové album, je to skutečně deska rovnocenného tria, kde vlastně jakoby sólují všichni a nesóluje nikdo (nejcharakterističtější příklad opět Moon River, mimochodem z mně nepříliš pochopitelných důvodů snad nejoblíbenější standard všech avantgardistů světa), navíc v mnoha - i zdánlivě velmi tichých - místech celá kapela hodně ĽvalíĽ. Úžasně je to slyšet třeba v Tell Your Ma, Tell Your Pa, jejíž síla je spíš než v kdovíjak silném tématu právě v náladě, napětí, groovu a celkovém soundu. Ten je na většině plochy alba dán, na rozdíl od běžných jazzových desek, které obvykle stávají na jediném partu vůdčího nástroje, zmnožením kytarových linek a ploch, širokým spektrem přirozených i zkreslených zvuků (nezaměnitelně frisellovské jsou fórky s volume pedálem a zasmyčkovanými, často reversně spouštěnými frázemi). A takhle by se dalo pokračovat donekonečna. Jinými slovy: je to fakt docela dobrodružství.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/01