5.8.2008 | Autor: Josef Rauvolf

Nonesuch/Warner (53:35 + 37:06)
Je opravdu málo kytaristů a – je jedno, zdali rockových či jazzových, ty popové vynecháváme – u nichž nám stačí pár tónů a víme: to je on. Billu Frisellovi se to podařilo již dávno, a je naprosto jedno, hraje-li více méně tradiční jazz, jestli jeho kytara kvílí a divočí v experimentálně laděné partě, zabrousila do country či americké vážné hudby. Tohle vše a daleko víc Frisell hraje, a jeho nezaměnitelný tón najdeme i na novince, tentokráte dvojalbu. Kytarista se zde pustil do skutečně velkolepého projektu, na discích najdeme všechny možné styly, od dřevního blues, tanga, bebopu až třeba ke komorním aranžím se smyčci a dechy , které jakoby vypadly z jeho alb This Land či Have A Littler Faith, sjednocuje je, jak již bylo předesláno, Frisellova kytara. Třicet skladeb, některé pouze s minutovou stopáží, tak drží krásně pohromadě, jistě i díky jeho spoluhráčům, a přestože Bill Frisell názvem celého alba odkazuje do minulosti, onoho tajemství je na něm k objevování stále dost. A nás jen napadá: kéž by i jiní měli takovou minulost, aby z ní vytvořili hudbu zcela současnou, i budoucí.

Zlatý hřeb: je jich zde třicet, namátkou Onward
Zní to: jako Bill Frisell



Body: