24.8.2002 | Autor: DJ Mobley

Blue Note/EMI Czech (68:18)
Newyorský kritik Whitney Balliett kdesi charakterizoval jazz jako 'hudbu překvapení', což se některým hudebníkům zdálo natolik přiléhavé, že si tuto formulaci zvolili za název své desky. Soudě podle poslechu jeho nového alba by se to pětatřicetiletému americkému pianistovi Billu Charlapovi stát nemohlo. Jeho druhé album na značce Blue Note, věnované hudbě Hoagyho Carmichaela, přináší totiž překvapení pohříchu málo, ne-li žádné. Charlap začínal ve skupině Gerryho Mulligana, doprovázel takové swingové veličiny jako byl saxofonista Benny Carter nebo trumpetista Clark Terry a od roku 1995 je stálým členem kvintetu altsaxofonisty Phila Woodse. O jeho jazzové průpravě samozřejmě nemůže být pochyb, aleto v dnešním minulostí a technickými dovednostmi přetíženém jazzu bohužel nestačí. Ne že by výběr Carmichaelových standardů byl sám o sobě vysvětlením nedostatku originality či inspirace. Skladby jako The Nearness of You, Georgia, titulní Stardust nebo Skylark právem patří ke zlatému jazzovému fondu, ale ožít mohou pouze pod rukama odvážnějších a osobitějších interpretů než je beznadějně předvídatelný Charlap. Nic proti mainstreamu, ale málokterá hudbave mně v poslední době vyvolala tak nespravedlivý dojem, že swing = nuda, jako polopatická produkce Charlapa s anachronickou rytmikou bratří Washingtonů. Nic na tom nezmění ani přítomnost prestižních hostů jako jsou crooner Tonny Bennett, který v Sinatrou proslavenéI Get Along Without You (Very Well) hostiteli splácí jeho věrné doprovázení, ani Jim Hall (Two Sleepy People - no právě ?!), ani saxofonista Frank Wess, který se pro tentokrát až příliš disciplinovaně upnul do hudební uniformy jako ušité pro čaj o páté v hotelu Savoy... Jenom zpěvačka Shirley Hornová dostojí své pověsti davisovské múzy, když v charakteristicky nenápadné, ale citově nabité interpretaci skladby Stardust s převahou dokáže, že standardy a balady nemusí být nuda ani při rychlosti kilometr za hodinu, za předpokladu, že si je přidáním nefalšovaného 'hvězdného prachu' přivlastní opravdová hudební osobnost. Charlap se na vlastní desce neprojevuje jako leader zasluhující si v poslední době podezřele štědrou pozornost předních jazzových časopisů, ale jako spolehlivý, ač nevýrazný sideman, který by při současném převisu hudební nabídky nad inspirací s vlastními alby opravdu nemusel pospíchat.



Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/08