14.5.2002 | Autor: Radek Diestler

Epic/Sony Music Bonton (48:51)
V Q druhdy hýkali nad anglickými koncerty Briana Wilsona. Nevím, kdo mu zahříval plac, pokud vůbec někdo: ale mít do toho co mluvit, předhodil bych mu právě náčelníka tříčlenné Pětky Bena Foldse, t.č. na volné noze.

Neboť my, kteří chodíme do minulosti pro poučení a tušení souvislostí, hravě vystopujeme ve vedení jednotlivých drátů vícehlasého pletiva, andělsky obepínajícího Foldsův klavír - takto úhlavní nástroj alba - Wilsonovy šlépěje (bezesporu Zak And Sara, jistě i The Ascent Of Stan a další). Díky klavíru nám na mysli vytanou i vybrané partie sólových děl Johna Calea, jakkoli připouštíme, že Folds proti němu mívá slunce v duši i kompozici.

Ale jinak Folds kope sám za sebe. A deklaruje se jako inteligentní, poučený písničkář staré školy, který ctí klasické nástroje a zvuky (částečně vyjma titulního kusu, ale ten se celému albu vůbec trochu vymyká), termín lo-fi považuje za neslušný, ale zároveň je natolik soudný, aby se vyhnul přeplácaným aranžmá. "To se mu-sí pod-po-ro-vat," mumláme sipo vzoru intrikánského ministra z Šíleně smutné princezny... a jdeme si to střihnout ještě jednou.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/05