30.1.2002 | Autor: Radek Diestler

Polydor/Universal Music (71:30 & 78:54)
Ta věta se mi líbila hned napoprvé. Jiří Černý ve Hvězdách tehdejších hitparád cituje jistého amerického psavce, který o Bee Gees napsal: "žádná rock'n'rollová skupina neplula nikdy tak vehementně po moři sirupu" a snad nejlépe tak vystihl dvojjediné plus a mínus Gibbovic Bratrstva kočičí pracky. Reprezentativní kolekce, logicky zaměřená především na vrcholy jejich singlové produkce (analista takto postrádá snad jen Ordinary People z roku 1989, drhnuté tehdy o sto šest nejen v německých TV hitparádách v neděli odpoledne) o tom hovoří jasně a srozumitelně.

I když nad některými obrázky z téhle výstavy můžete trousit ironické bonmoty (zvláště Gibbové oslizlí disco soundem 70. let jsou opravdu unapettitlich; byla a je to stupidní hudba, ne že ne), musíte docenit, jak Bee Gees dokázali plynout s dobovými trendy pop music, aniž by se v nich ztratili. I když se - jako ve výše zmíněném případě - cachtají ve fekální jimce, činí tak s noblesou a nesporným smyslem pro melodii, romantický patos, napětí a podobné vzácné koření. Kolekce zároveň vytváří obrázek o koncepční nesoudnosti skupiny - když v letech 1967 - 68 Bee Gees roztrhali světový pop vpravdě aristokratickými Písněmi pomalých temp a bohatých aranžmá, sekali je v následujících letech jak Baťa cvičky s takovou urputností, že naskládány za sebe posluchače pozvolna uvádějí do somnabulního stavu. A to je druhé mínus jednoho z klíčových zjevů popmuzikální historie.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/01