25.11.2002 | Autor: Leoš Kofroň

Warner Music (45:47)
Nevím, čím to je. Mládkův civilní, mírně naivistický pěvecký projev s občasnou groteskně zvýrazněnou výslovností se za ta léta nijak nezměnil. Podobně, někde na pomezí dixielandu a swingu, zní i šraml jeho Banjo Bandu, kde se ostatně jako za starých zlatých časů znovu sešla řada někdejších spoluhráčů - Kalhous, Dědina, Pešák, Marek, Procházka a dokonce i Pacák. A protagonista zůstal pochopitelně věren i svým žertovným textíkům. Přesto mě ale tenhle s poměrně značnou publicitou ohlašovaný návrat už prostě nějak nebere.

Jistě, závada může být klidně na mé straně, ale zkrátka se nemohu ubránit pocitu, že právě to nejcennější na Mládkově produkci, totiž smysl pro svérázný humor, schopnost neočekávaným slovným spojenímči do recese hozenou pointou odzbrojit běžného konzumenta i intelektuála, se zde tentokrát prostě nekoná. Snad Mládek své nápady vyčerpal v poněkud třeskutější Čundrcountry show na Nově, snad mu došel vtip ve volební kampani ODS, těžko soudit.

Mix starších písniček a nového repertoáru prostě působí poněkud mdle a příliš nepomůže, že se tu v úloze interpretů objevují i další 'zaručená' jména jako Luděk Sobota či Lenka Plačková. Tak třeba na celé písni Mamut a Helmut je nejlegračnější samotný název, v Písni o Smolíčkovi se pouze ve zkratce a bez jakékoli nadsázky převypráví známá pohádka a někde si Mládek k humoru vypomáhá i za uši vyloženě tahajícími obraty jako 'je mu z toho na brek' (Pedro spadnul z modřínu) či 'je to všechno na bejka' (stejnojmenná píseň). Světlých záblesku typu veršíků 'Nikdy jsem si nezvykl/na tenhle long vehikl' (Já a můj kamión) je zde poskrovnu. Určitě k nim ale řadím i hudebně asi nejzajímavější Káně myšilov.

Když ke všem výhradám připočtu i lajdácký booklet (nepřesnosti v přetištěných textech bych ještě snesl, ale určitě by se nemělo stávat, aby se hned kvartetu protagonistů pokroutila jména), pak to není víc než na čtyři hvězdičky. A to ještě z nostalgie a dávných sympatií...




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/11