4.7.2007 | Autor: Josef Rauvolf

Eagle Vision
Pokud jsme měli u studiového alba Dylanesque přeci jen určité pochyby o oprávněnosti Ferryho přístupu k Dylanovým písničkám, vadila nám někdy až přílišná vyhlazenost a elegance, jež se přeci jen střetávala se syrovou výpovědí originálů, a místo aby z tohoto protikladného setkávání vznikalo vzrušující napětí, vycházela z toho spíše nuda. Jak jsme napsali, „jsou to přeci dva zcela odlišné světy, tihle dva umělci. Což není nic proti Ferrymu, jen se na první pohled zdá, že to prostě mezi nimi nemůže kliknout. Bohužel se to potvrdí i na pohled druhý, a třetí. Popasovat se s Dylanovým bohatým a velice pestrým katalogem není prostě jen tak, a doposud si na tom v podstatě všichni vylámali zuby, vždy šlo o pouhé přezpívání originálu. Přesvědčili se o tom již v 60. letech The Hollies, posledním v řadě je tedy Ferry. Tím nechceme říct, že jde o naprostý průšvih, zpěvák dělá co může, ale... Jeho blazeované podání syrovým písním nesvědčí, mimo je i uhlazená aranže, sklouzávající někdy až k diskotékovým klišé. Písničky totiž ztratily ono těžko definovatelné „cosi“, onu nadstavbu, další plány, které jsou v nich ukryty.“ Platí to také pro záznam londýnského koncertu, ovšem naštěstí v míře daleko menší, koncertní provedení do nahrávek přeci jen vnáší jistou šťávu. Výtečný je kytarista Chris Spedding, ostatní muzikanti jsou také skvělí, a pochvalu – možná překvapivě – zaslouží i sám Ferry. Protože i přes veškeré výtky to není album špatné, je z něj cítit poctivá snaha o pochopení Mistra. A to, že se někdy míjí, už je riziko podnikání.

Body: