17.1.2002 | Autor: Radek Diestler

Eagle Records / BMG (45:15)
Na první poslech jsem ji odpískal a hledě na fotografii poněkud odulého muže mírně strhaných rysů a nepřítomného výrazu v závěru bookletu, zdálo se mi, že ten Geldofův portrét mluví za celou jeho desku. A že si mohl svou již takřka desetiletou klauzuru - poslední album Happy Club vyšlo na konci roku 1992 - klidně prodloužit, nic by se nestalo.

Ačkoli by byl tak jednoznačný odsudek příliš příkrý, nemohusi pomoci - nepotěšil jste mne, Sire. Geldofovi na počátku devadesátých let slušela folkrocková poloha a jeho letmé koketérie s cajunem byly vyloženě šťastné. Tady ale vyložil nesourodou desítku vesměs unavených písní, které chtějí být hezké na obě strany - jak k pozůstalým ctitelům Geldofova písničkářství, tak pro stoupence Pokroku ve zvuku i rytmu. Úvodní One For Me, s nečekanou parafrází slavného verše z All Along The Watchtower ('there are many here among us, who feel the sight is but a joke') ještě ujde, minimalistická dvojka $ 6 000 000 Loser s výraznou linkou basy - co na tom,že omílá a lehce variuje proslulou figurou ze Stroll On? - taky, má v sobě velké napětí. Ale pak se dveřmi nenápadně vplíží nuda, nuda, šeď, šeď. Vzrušení v sále jsou mírná a dávkovaná jen střídmě, někdy i dost nelogicky (když třeba v Mudslide najednou z líně plynoucího voleje vyraší dramatický refrén, že by i Pink a Floyd zazáviděli). Když k tomu přidáme známou - a zde potvrzenou - zkušenost, že Geldof nikdy nebyl nějaký úžasný zpěvák, nezbývá vám než krčit rameny a ukrývat rozpaky - já taky, my taky...




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2001/11