20.12.2006 | Autor: Pavel Klusák (Týden)

Nonesuch Records/Warner (64:22)
Kytarista Bill Frisell není v posledních letech vůbec snadno rozšifrovatelný – možná o to víc, že hraje jakoby jednoduchou muziku. Přestal s „divnými“, jasně avantgardními kombinacemi hlasů a nástrojů (viz starší alba), není ani tím jazzmanem, který dává na odiv, jak pekelně dobře je na tom technicky. Začal spíš ohledávat území „americana“, tedy country a lidových témat, s tím, že hledá ponor do svébytného zvuku a – tak špatně měřitelné – osobní hlubší proniknutí. Když hrál na Pražském hradě výhradně Lennonovy písničky, připomínal místy spíš Sigur Rós a jazzmani zívali. Tady se Frisell vrací k jazzovým tématům, třeba i od svéhlavého klavíristy Thelonia Monka. Je už nakažený jednoduchostí, která ho možná užitečně zbavila obvyklých jazzmanských ambicí, takže je podobně vyvětraný jako veteránští partneři (kontrabasista Ron Carter a bubeník Paul Motian). Výsledkem je ale stejně spíš ohledávání než hotový a jasný výraz.

Zlatý hřeb: pro někoho lidovka Pretty Polly, pro druhé Monkova jazzová témata
Zní to jako: záměrně prosté hraní jazzmanů, kteří se nechtějí předvádět

Body: