25.4.2004 | Autor: Jaroslav Špulák

Melissa Auf der Maur je z Toronta a k zastižení byla v sestavách Hole a The Smashing Pumpkins. Hraje na baskytaru a její sólová deska je velkým úkazem.


Ne že by k ženské práci na bigbítu přistupovala o moc jinak než třeba taková Courtney Love (jejíž album vyšlo nedávno a lze je s tímto proto dobře srovnávat). Melissa má ale fígl. Všechno to měla výtečně pochystané, našla si charakteristický zvuk, který trochu evokuje takové Queens Of The Stone Age, ale navenek se dokáže tvářit nesmírně nevinně.


Její počin vypadá jako cosi, co vzniklo mimoděk. Září ve své zvukové bohatosti, dosti kouzelné na to, aby dokázal vtáhnout do děje jako všechny příběhy Harryho Pottera. Současně to ale není science fiction, písničky mají zřejmé melodie a ty posluchače obepínají jako had vylézající z košíku na povel pištce.


Ve zvuku alba je garážovost The Smashing Pumpkins na starých albech, babská revoluce Hole, stonerrockové prvky dávných pobudů Kyuss, ovšem je v něm i průkopnictví The Cure a fortel kapel, které bigbítu dávaly zelenou v šedesátých letech. Navíc ho přítomnost mnoha vynikajících hudebníků americké postgrungeové scény (James Iha, Steve Durand, Eric Erlandsson, Paz Lenchantin aj.) nenechala spočinout v požitkářských vodách, nýbrž mu dala dostatek špíny na to, aby bylo velmi, velmi opravdové.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/04