31.7.2002 | Autor: Jan Pomuk Štěpánek

Armed Records/Warner Music (67:47)
Na to, jaký je Armand van Helden zkušený švihák, vydal skutečně hodně nedozrálou a chybami začátečníků trpící desku. Jedna věc je jeho indická orientální stylizace - drzá a nafoukaná, přehlíživá a uzurpující. Kopáky, sem tam nějaký sitar a vykradené orientální vokály - ten nejprimitivnější a dávno překonaný způsob, jak se s mystickou indickou kulturou vyrovnat. Připomíná to chování hulváta, nafoukaného amíckého turisty, který se sluchátky na uších a pohrdlivým, samolibým úšklebkem prochází posvátným indickým chrámem. Nebo jinak: slon v porcelánu. Ale to ještě není ten hlavní problém, dejme tomu, že zmlsaní zlatomládežničtí spratci to asi mají rádi, zbožnují ten sexy drive, co v sobě indická hudba má. A hlavně, otřít se o Indii a její duchovní sílu, přiživit se na ní a ukázat se v mystičtějším světle je zaručený recept, jak mohou snobové vyšperkovat svou image. A dle Armandova povrchního a hloupého přístupu k indické hudbě soudím, že tady jde především o image. Ale to pořád není to nejhorší. Van Helden je ve své roztančené křeči nudný. Gandhi Khan by se možná hodila jako zvuková ilustrace do obchodu s oblečením, ale poslouchat něco takového doma? Tři čtyři vrstvy nijak zajímavých zvuků, opakujících se po několik dlouhých minut do zblbnutí. A když už Armand neví kudy kam, celou skladbu samoúčelně zasekává na těch co nejneobvyklejších místech, čímž spíše podráždí a naštve, než nadchne (Robots Are Cumming). Ne že by tahle deska neměla své dobré momenty, třeba I Can Smell U je vážně strhující a svou nekompromisní přímočarostí i podmanivá a hypnotická sedmiminutová ducárna, stejně jako roztančená titulní Gandhi Khan nebo energií překypující Heed The White Seed. Tři jemně nadprůměrné skladby, to je málo. A zlatý hřeb do Armandovy rakve: proč Gandhi Khan zní jako suchý, přiblblý klon diskoretrofilních vtipálků Daft Punk zbavený veškerého kouzla nadsázky? (Why Can't U Free Some Time, Kentucky Fried Flow)

Mechanické a povrchní kupení různých zvuků s promyšlenou hudební výpovědí nemá nic společného, to je jen konzum. Již přežvýkané a strávené nám servíruje na zlatém podnose a tváří se, jaké že to ukuchtil originální a exklusivní pokrmy (soudě dle velkohubého titulního intra). Ať už je to indická mystika nebo francouzským odérem ovoněný retro housík, vždy jde jen o bezmyšlenkovité a mechanické přebírání toho nejpovrchnějšího. Kdo by kdy řekl, že dva roky po vydání zajímavého a provokujícího alba Killing Puritans nebude mít Armand lautr co říct?




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/07