5.10.2013 | Autor: Honza Pikous

Domino (41:43)
Jsou alba, na která si po druhém poslechu nevzpomenete. Pak alba dobrá,  výborná a pak alba, která vám totálně nakopou zadek. A to je přesně případ první desky Arctic Monkeys Whatever People Say I Am, That's What I Am Not. Pokud mám polovinu devadesátých let spojenou s Different Class od Pulp a (What's The Story) Morning Glory? od Oasis, k letem „nultým“ neodmyslitelně patří debut sheffieldských hudebníků.

První nahrávka „opic“ je energický nářez, který bych bez váhání označil za hudební výpověď jedné generace – geniální frontman Alex Turner s přáteli svými neotřelými postupy totálně změnili veřejný pohled na alternativní rock a britské kytarovky už nikdy nebyly takové, jako před vydáním jejich debutového alba. A i když se setsakra vysoko nasazená laťka špatně překonává, i druhá deska Favourite Worst Nightmare patří mezi to lepší, co se k nám z Anglie za posledních deset let doneslo.

V pořadí páté album AM je úplně jiné než první počiny kapely – punkové riffy a dohertyovský fuck'n'roll jsou tytam, Turnerovi táhne na třicítku a ke komponování přistupuje jinak než jako dvacetiletý mladík. Experimentuje s různými hudebními prvky, laškuje s elektronikou, tu uslyšíme hip hop, tu garážový rock ze sedmdesátek. Turner již před časem v médiích uvedl, že ho fascinuje poetika Johna Lennona a rád by složil tak nádherně nesmyslný a zároveň geniální song, jako je I Am The Walrus. Frontman kapely skutečně legendárního člena Beatles na mnoha místech desky připomíná, a to nejen texty, ale i hlasovým projevem a charismatem, s jakým své výpovědi zpívá.


Řízná Arabella, rocková balada Fireside, kde Turnerovi přizvukují jemným falzetem ostatní spoluhráči, singlová Do I Wanna Know? nebo příjemně houpavá Snap Out Of It nejsou hity na první dobrou, které by přilákaly skupině miliony nových posluchačů. Jsou to však nanejvýš kvalitní songy, které v rámci celé čtyřicetiminutové kolekce mají svůj smysl a dané místo.

Hudební svět umí někdy být hezky paradoxní. Zatímco jiní miláčci současného rock'n'rollu, skotští elegáni Franz Ferdinand se na nové desce přibližují svému původnímu soundu, Turner a spol. na to jdou úplně jinak. Možná s vědomím toho, že druhé Whatever... by natočit neuměli nebo s cílem ukázat světu šíři svého hudebního talentu. AM není kolekce pro každého, spousta lidí desku jistě po prvním poslechu označí za nudnou, bez šťávy, bez výrazných hitů. Kapela jako Arctic Monkeys ovšem nemusí nikomu nic dokazovat a upozorňovat na sebe prvoplánovými líbivými melodiemi. Natočila nesmírně silné, soudržné a inteligentní album, které člověku poodkryje další úžasnou tvář těchto talentovaných Sheffielďanů.

Zlatý hřeb: One For The Road, Arabella
Zní to jako: pestrý koktejl nápadů Alexe Turnera

Body: