13.9.2003 | Autor: Michal Husák

Esence švédského extrémního metalu


Tohle je ale fakt otrava. Jak k tomu recenzent přijde, když se má rozepsat o desce, která je tak nechutně dokonalá? Copak to má ten červík nebohá zapotřebí, být zase za uslinatného kašpárka, který civí s vykloubenou bradou? Jenže tady se nedá vytknout nic. Nic. Zdá se to skoro tak nevyhnutelné, jako ranní rozednění. Když thrashdeathoví Arch Enemy nahrají novou desku, je vynikající. Anthems Of Rebellion podle všeho bude nová deska Arch Enemy, s tím už asi nic nenaděláme. Takže do toho.


Nezaměnitelný kompoziční talent kytarových bratří Christophera a Michaela Amottových se neuskromnil ani o píď, přesto kapela znovu přitvrdila. Nepátrejme po tom, jak to dělají, tenhle rukopis kladení harmonií a melodických linek si zkrátka nespletete s ničím na světě. Hovořit o instrumentálním mistrovství hráčů z rodu Sharleeho d'Angela snad není nutné. Že je deska ještě techničtější než předchozí výtvor je sice zvláštní, ale stalo se, takže to zjevně je možné. Chroptící Angela Gossow od minula ještě přibrousila hlasivky, ohledně neuvěřitelnosti tohoto tvrzení viz poznámku z předchozí věty. Jediný aspekt, kde kapela maličko slevila, je přímočará chytlavost (schválně srovnejte se starším výtvorem Burning Bridges), ale to už by pětice skutečně musela umět kulaté krychle. Ona tam totiž všechna ta zpěvnost a hřejivá (no fakt!) melodika pořád je, jen trochu rafinovaněji zakletá pod povrchem. Pro snazší vstřebání je tu do začátku jako již obvykle decentní elektronický příspěvek hostujícího klávesisty Pera Wiberga ze Spiritual Beggars a jako bonus něco vysokých čistých Chrisových vokálů v End Of The Line.


A teď honem nějakou blbou desku, ať se ten poměr nekritičnosti trochu vyváží.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/09