25.4.2003 | Autor: Michal Husák

Redblack (51:00)
Trojice Animé upoutala na domácí scéně pozornost od nejranějších počátků své existence. Již na demosnímcích zapůsbilo dřevně rockové písničkářství jako svěží vánek a působí tak i na aktuálním albovém debutu. Animé kolem sebe rozdmýchávají lehký opar tajemna, hojně rozehrávají hry s emocemi. Melancholické i mírně 'hysterické' výpady (obojí s poněkud nervním a těkavým vyzněním) prokládá uvolněná pohoda hybné zpěvnosti.
Síla Animé leží jednoznačně v melodickém potenciálu. Co písnička, to malá perla. Komplikovanější je to s osobitostí. Při omezeném vnímání čistě v rámci domácí scény jde o kapelu výrazně neobyčejnou a svým způsobem i jedinečnou. V souvislosti s obtížnou stylovou definicí ale začne člověk přemýšlet, ke komu trojici přirovnat. A nápady na sebe nenechají dlouho čekat. Na koncertech před vydáním desky zněli chvilku jako Muse nebo Placebo, vydavatel na propagačních materiálech zmiňuje Anathemu, jiní by si vzpomněli zase na někoho dalšího (viz King Crimson a Empathetic). Já při poslechu alba nemohu dostat z hlavy náladu Foo Fighters. Ať už se jedná o strukturu, melodiku, zpěv, stylové ladění. Ochutnejte třeba jednu z nejnosnějších hitůvek - Wide. Neméně výstižných příkladů by se našlo víc, tento ovšem díky postgrungové aranži přímo tluče do očí.
Otázkou je, co z toho všeho vyplývá. Animé každopádně jsou oním proklamovaným velkým příslibem, debut ovšem (jak se ostatně dalo čekat) není bez mušky. Vedle hledání definitivního osobitého výrazu bych jako největší námět do příště viděl kvalitu zvuku.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/04