1.3.2004 | Autor: Tomáš S. Polívka

Hyperaktivní americká písničkářka Ani DiFranco tentokrát rezignovala na služby chápající kapely, zavřela se do studia a zcela sama nahrála jednu ze svých nejosobnějších desek. K nahrávání nepřizvala ani zvukaře, zvládla se sama postarat i o zvuk a mixáž. Ostatně, pověstná samostatnost se projevila i tím, jak se CD dostalo do redakce Rock&Popu: Ani má přece vlastní vydavatelskou firmu, a tak kašle na distributory, desku nám poslala také sama:-)


Geniální písničkářská divoženka ukázala svoji zranitelnější a jemnější tvář, byť pár expresívních momentů vám také zamává ušními bubínky. S akustickou kytarou a studiovými hally, delayi a chorusy si rozumí natolik, že ani na moment nemáte pocit, že v aranžmá chybí další nástroje. V nezvykle osobních textech se zamýšlí nad vztahem patriotismus kontra disent (jak je všeobecně známo, není Ani svými nekonformními názory oficiálním americkým kruhům zrovna pohodlná), nad feminismem, ba dokonce v první osobě vzpomíná na své bývalé lásky a na to, "co ji naučily".


Neuvěřitelné, jak se tahle pracovitá osůbka po devatenácti (!) titulech, které stihla vydat od roku 1990, stále dokáže posouvat dál. Nezbývá než si přát, aby se Ani opět vypravila do Čech i koncertně: s kapelou tu už byla, což takhle, drazí promotéři, zorganizovat sólový akustický set?

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/02