24.7.2004 | Autor: Tomáš S. Polívka

Tři nezpochybnitelní kytaroví mistři svých žánrů spojili síly - co vás teď napadne? Buď může být, ve vzácných případech, výsledkem mimořádné dílko, kdy se - poslušny synergického efektu - talenty jednotlivých umělců nejen sčítají, ale mnohokrát znásobí tou zvláštní katalýzou souznění hudebních duší. Nebo, pohříchu daleko častěji, se talenty vzájemně přetlučou a vznikne muzak. Pánové Andršt, Brabec a Janda prokázali kupu dobrého vkusu, letitých zkušeností i vzájemné úcty, když nenechali nahrávku přepadnout do druhého extrému. Nicméně sporným momentům se taktéž nevyhnuli a v momentech nejlepších vlastně předvádějí svůj standard, aniž by je spolupráce inspirovala k něčemu nečekanému. Konkrétní příklady? Dobře dopadl (dle pisatele vůbec nejlépe) třeba autorský vklad Luboše Andršta Heat Wave, ale navzdory tomu, že sólový prostor v něm dostali i Janda a Brabec, nepovznesla se nahrávka nad brilantní sólo autora. Naopak krajně rušivě působí třeba vpád Jandovy elektrické kytary do závěru upravené části Bachova Koncertu B dur či do Chopinovy Fantasie. (A to autor recenze zdaleka není puristou, který by odmítal moderní úpravy klasické hudební literatury - ale když si vzpomene, jak půvabně aranžoval třeba Richard Thompson elektrické kytary pro album renesančních a ranně barokních tanců flétnisty Philipa Picketta...) Ale jak už bylo řečeno, žádný průšvih hodný pranýřování pánové do světa nevypustili, byť do žánrově smířlivého amalgamu klasiky, jazzu a rocku má tohle CD daleko.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/07