5.5.2010 | Autor: Leoš Kofroň

Universal (50:22 & 57:43)
Druhé album obvykle bývá pro interpreta prubířským kamenem, což v případě skotské písničkářky Amy MacDonald platí dvojnásob. Ne každému se totiž podaří upozornit na sebe hned svým debutem (This The Life, r.2007) tak výrazně jako právě jí (viz přes tři milióny prodaných výlisků a pět singlových hitů). Jenomže, co teď dál… Zpívat má jistě stále o čem. Raketový start, rostoucí popularita, vyprodané koncertní šňůry - to vše přineslo Amy dobrý námět pro řadu nových písní, jak tomuto náporu čelit, přitom zůstat sama sebou a zároveň si své dny na výsluní i pořádně užít. Potíž nastala v něčem jiném. Zatímco na první desce dokázala muzikantka svému mixu rocku a folk & country vtisknout sympatickou uvolněnost a hravost, tentokrát přitlačila mnohem víc na pilu ve zřejmé snaze působit sebevědoměji a suverénněji. Hutný zvuk s mnohdy překombinovanými aranžemi (zejména beze smyčců se řada skladeb mohla obejít) vzaly jejím melodiím přirozenou křehkost a co horšího, poztrácel se z nich punc osobitosti. Třeba píseň No Roots (přičemž citace z ní dala název celému albu) zní jako tuctový pop, který mohl nahrát prakticky kdokoliv.
Pár výjimek se tu jistě najde, ale celkově rozpačitý pocit prostě převládá. Ještě, že je (alespoň v limitované edici) přidán bonusový disk se živým záznamem zpěvaččina tři roky starého vystoupení v Glasgow.

Zlatý hřeb: Don’t Tell Me That It’s Over, This Pretty Face
Zní to jako: Příklad toho, jak příliš velké ambice mohou někdy uškodit

Body: