4.2.2004 | Autor: Roman Lipčík

Jako by se distributoři Grammy čas od času zbláznili, vysypou jich celou nůši na hlavu jedince, jehož nárok na ně je spíše sporný. Mluvme o Santanovi, ale jindy, teď mluvme o Alicii Keys. Její debut Songs In A Minor se v roce 2001 nevyznačoval ničím víc než poměrnou svěžestí, jakou albu vtisklo tehdejších jejích dvacet jar, jejím postavením odvážné školačky a dozajista i celkovou vstřícností vůči r´n´b a neosoulu, stylům na vzedmuté vlně módy.


Avšak poté, co dostála tlakům požadavků a asi i smířena s tím, že podobný triumf se v druhém dějství už neopakuje, jako by se autorka, zpěvačka a multiinstrumentalistka konečně soustředila na vážnější práci. Výsledkem je zralejší, méně komerční, promyšlenější a stylově subtilnější albová novinka. Residua tu ještě jsou - jak by deska taky mohla vypadat, dokazuje skladba Heartburn, v níž ji producent Timbaland zavádí mezi nerozlišitelnou masu komerčních r´n´bluesmanek. Většinu písní však má produkčně v rukou ona sama, rozhodnuta prohloubit retrosměřování, které už na debutu znělo nejslibněji. A skutečně, vhodnou volbou aranžmá, v nichž hrají roli tradiční nástroje, počínaje jejím markantním piánem, přes analogové klávesy až po přírodní smyčce, se jí daří evokovat styl přelomu 60. a 70. let, kdy Aretha byla ještě mladá a na vrcholu sil a kdy jí zdatně konkurovala Gladys Knight či Dionne Warwick. Dnes konkuruje ona jim, pravda s posunutou optikou modernějšího soundu a s občasným excesem směrem k hip-hopu či r´n´b. Avšak už výběr singlu, v zádumčivé nostalgii a současně progesivitě zcela přesně vybalancované balady You Don´t Know My Name, za niž by dala kdovíco například Whitney Houston, napovídá, že když se nemyslí na ceny, lze i komerci dělat s vkusem.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/01