20.8.2002 | Autor: Radek Diestler

XL Recordings/BMG (42:58)
Po vzoru Zdeňka Svěráka, rozumujícího v pohádce o třech veteránech nad Salzburgem, říkám si: "Alfie... na těch jsem... taky nebyl." Chtěl jsem se jít letos v Glastonbury podívat, koho že to Badly Drawn Boy velebí, kudy chodí: nějak to neklaplo. Byla to škoda, nebyla... ať to přebírám horem dolem, pořád nevím.

Ostražitost je na místě: z proklamované svěženky se vyklube kytarovka model 'spací vůz' a neštěstí je hotovo. Alfie jsou v tempech svých písniček ležérnější, než by se slušelo a ačkoli je kombinace převažujících akustických kytar, dřevních zvuků kláves a bubeníkova decentního šolíchání soupravy na první poslech osvěžující, častějším stykem přeci jen zevšední (frenetická Summer Lanes je spíš výjimkou). A zpěvák Lee Gorton se svým nosním (ne nosným) vokálem posluchačovo ucho opravdu příliš neoblaží. Pohříchu zde platí ono okřídlené "voni se pořád napřahujou, ale ránu nedaj."

Jenže na druhou stranu: kdyby Alfie dokázali prostřídat ty melancholické, rozjímavé písně nějakým pikantnějším masem, neřekli bychom proti takovému špízu pravděpodobně ani popel, protože na svém domácím hřišti osvědčují skladatelskou inteligenci, znalost zákonitostí britské písničkářské školy a aranžérský důvtip. To platí zejména o častém angažmá trumpetisty Bena Dumvilla, který v závěrečné Lighthouse Keeper vyfikne part, hodný - ale žádná kopírka, prosím! - toho beatlovského z Here, There And Everywhere. Jeho nástroj dodává skladbám Alfie glanc a noblesu. Znamenitý je také náznak vaudevillu v Not Half, který na album vnese příjemný závan starých časů - něco jako proslulé promenádní vsuvky na blahoslaveném Parklife Blur.

A Word In Your Ear je Alfrédovým druhým podáním. Když občas zatopí pod kotlem, může být to třetí věru zajímavé.




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/08