12.6.2004 | Autor: Tomáš S. Polívka

Předběžná, vypálená novinářská kopie alba mi leží v šuplíku už od února. "Zatím nerecenzovat, realizace se odkládá," přáli si vydavatelé. Řekl jsem si - aha, bude se předělávat, Alanis není s albem spokojena. A bylo dost času promyslet si, proč asi. Ale kdepak, byl jsem úplně vedle. Vydání alba je konečně na spadnutí - a vysvětlení průtahu? "Vzhledem ke změnám vlastnictví firmy Warner Music a její následné reorganizaci se čekalo, až bude připravena půda na masivní promotion. Na desce se neměnilo nic." Aha. Samotná muzika není moc důležitá, důležitá je vhodná doba k prodeji. Čemu se vlastně divím.


Promiňte úvodní osobní postesknutí, teď již k písničkám. Alanis stále dokáže být sugestivní a vemlouvat se svým naléhavým hlasem přímo k srdíčku. Přesto při poslechu So Called Chaos převládá dojem jednotvárnosti a bezradnosti. Písně splývají jedna v druhou, aniž by zanechaly výraznější dojem (a to jsem měl na naposlouchání a vstřebání vskutku dostatek času). Nepomáhá ani snaha o aranžérské odlišení (sitárové zvuky v Knees Of My Bees), nepomáhají ani rozdílná tempa a nálady (kytarový nápor Eight Easy Steps, valivá temnota titulní skladby, cinkavá cajdáková odlehčenost sebezpytné Not All Me či Out Is Thru, lenivá melancholie This Grudge, orientální motivy v Spineless...) Nebýt zmíněné naléhavosti vokálu (ale i ta může být dobře nacvičenou rutinou), bylo by album úplně zbytečné. Alanis každopádně povila svoji nejslabší "dospělou" desku (první dva kanadské tituly nepočítejme). Zajímavější je i odpad z nahrávání Under Rug Swept, vydaný v kompletu s DVD Feast On Scraps.


Ale na závěr obraťme minci. Leckterá rádobypísničkářka by se upsala ďáblu i za takovouhle kolekci. Oproti předchozím Alanisiným deskám je Chaos slabota, nicméně ve srovnání s relevantním okolím stále obstojí. A kdo má Alanis opravdu rád, stejně si pořídí i tuhle desku.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/06