25.6.2004 | Autor: Ilja Kučera ml.

Existuje v zásadě několik způsobů jak udělat to, do čeho se Aerosmith pustili na svém aktuálním albu Honkin´ On Bobo. Totiž jak pojmout, zpracovat, natočit album coververzí klasických bluesovek, jak k nim přistoupit. Zdá se, Aerosmith zvolili tu nejpřirozenější a nejpřesvědčivější cestu. Honkin´ On Bobo rozhodně není kolekce v nějakém retro stylu, které by se nostalgicky snažilo křísit zvuk a atmosféru bluesového pravěku. Takové poklusy bývají poněkud nedůvěryhodné a nepřesvědčivé. Honkin´ On Bobo ovšem není ani experiment, který by dřevní bluesovky přehodil někam úplně jinam, do jiného soundu, jiných dimenzí, jiné hudby. Aerosmith prostě vzali skladby jako Road Runner, Shame, Shame, Shame nebo You Gotta Move a nahráli je tak, jak jsou zvyklí hrát - jako hardrocková kapela s výrazným bluesovým cítěním a stále neutuchající razancí. V bezprostředním napětí deska připomíná nejlepší alba Aerosmith z poloviny sedmdesátých let, zvukem je velmi přirozená, nenablýskaná, krevnatá. Mezi dvanácti skladbami najdete vedle jedenácti převzatých i jednu původní, houpavou The Grind. Je tu i akustický tradicionál Jesus Is On The Main Line, za zmínku určitě stojí dramaticky vyšponovaná Baby, Please Don´t Go nebo duet Joe Perryho s Tracy Bonham Back Back Train. Jinými slovy Aerosmith prostě na nové desce nostalgicky nevzpomínají, ale baví dobře sebe i posluchače.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/06