4.12.2001 | Autor: Hynek Dedecius

Warp/Maximum Underground (51:54 & 49:00)
Dočkali jsme se. Bezpochyby jedna z nejnapjatěji očekávaných desek vůbec, nový počin mnohokrát korunovaného krále elektroniky, jímž zmírňuje abstinenční utrpení milovníků zvukových perverzit! Jenže Santa-Aphex se, bohužel, zdá být štědrý pouze na první pohled/poslech.

Převeliká očekávání bývají na škodu, o tom žádná, a dychtivým předpovědím, zda se mistr pustí hájemstvím neposlouchatelného šílenství (jak naznačil několika tracky na EP Come To Daddy) anebodo džbánku přilije více ironie (a la Windowlicker), na Drukqs jeho Mac striktně odzvonil umíráček. Nicméně, nutno uznat, že se Richardovi opět podařilo veřejnost překvapit.

Ani sem, ani tam, spíše zpátky a tak nějak všelijak. S politováním musím jeho novinku definovat jako sebrané spisy, které zůstaly ležet na zemi, když opustil pracovnu a odnesl své opravdové dílo.Co totiž posluchače okamžitě bije do uší, je nadměrná nesourodost a rozháranost přítomných skladeb, smutně stvrzující zanedbání procesu sestavování alba. Aphex Twin zařadil kusy 8-0 let staré a vedle kupky krátkých, čistě klavírních melodií směle vpaluje typické drill'n'bassové záchvaty. Je pravdou, že ani jeho předchozí desky pevnou koncepcí a zaměřeností neoplývaly (s výjimkou celistvějšího Richard D. James Album a poněkud mimo stojících SAW II), s Drukqs ("nic s drogama," dušuje se) však zašel nejdále. Z celkem 30 skladeb zabírá přes polovinu jakási demosnímková produkce drobných úryvků, ať klavírních (toť vlastně hlavní novinka), klávesově-varhanních (Hy A Scullyas Lyf A Dhagrow a Ruglen Holon pochází jasně z jediného sezení - trochu laciné, pane Jamesi!) nebo industriálně pojatých (Prep Gwarlek 3b), přičemž zbytek náleží delším, třeštivě aphexovským breakbeatům. Pohrávání s hlasy blízkých (maminčino Happy Birthday...) rovněž přišlo o své kouzlo a převaluji-li Drukqs zdlouhavě na jazyku, čerstvé nepoznané chuti odsliňuji zoufale málo. Ba co víc, i emocionální náplň melodií málokdy dosáhne výšin hodných autorova jména a - bojím se,že to vyzní snad až neuvěřitelně -, objevilo se i letmé podezření z inspirace odjinud. V Omgyjya Switch7 jako by Richard, i když kvalitněji, napodoboval svého vlastního imitátora jménem Bogdan Raczynski a u 54 Cymru Beats kopíroval starší tvorbu kolegy Lukea Viberta. Přesto však Aphex Twin nepatří do starého železa - vždyť cestou stále narážíme na záchvěvy jeho nenapodobitelnosti. On jen z nedostatku zájmu a snad i (jak sám tvrdí) vědomě nevydal svá nejlepší a nejpřevratnější dílka. Drukqs jistě není to nejlepší, cose u něho doma povaluje, a o opětovném bubkovském nastavení laťkydo nepředstavitelné výše tentokrát nemůže být ani zmínka.

Richarde, říkáš, že ze mne prýští jen negativa, že mi chybí potřebný nadhled zdravého mozku slušného recenzenta, že na tebe beru přespříliš přísný metr či že se řídím jen prvotními emocemi? Není to tak. Zamiloval jsem si Meltphacc 6, Btoum-Roumada i 2kthr mne dojaly a Vordhosbn jsi celý ty, zbožňovaný a jedinečný. Mám tě rád, vždyť víš.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2001/12