15.11.2001 | Autor: Petr Korál

Music For Nations/Panther (62:32)
Před vydáním každé nové desky liverpoolské Anathemy si od jisté doby kladu otázku, zda bude ještě pinkfloydovštější než její předchůdkyně. Ovšem nejen ve srovnání s minulými alby Alternative 4 (1998) a Judgment (1999) mne tahle skupina tentokrát poněkud převezla.

Ne že by 'Správný den k odchodu' pánové Gilmour, Waters a spol. neposvětili svým dobrozdáním (aniž by o tom věděli). Právě naopak (che, už chápete onu v úvodu zmíněnou otázku?). Ale jestliže máte v nejeden moment desky pocit, že Anathemasi vydatně přičichla také třeba k inspirační květince jménem Radiohead (no, já vím, že to není od těch Floydů zas tak daleko...), určitě vás sluch nešálí. Ani když kytary nezřídka stavějí vozové hradby z feedbacků či jiných 'rozostřených' zvuků a la indie scéna nebo když se Anathema plně oddá odpočinkové koupeli ve vyloženě ambientním jezírku... Cože?!

Ale ano, čtete dobře! Na svém šestém řadovém albu se Anathema téměř úplně odřízla od svých (doom)metalových kořenů. Mnoha tvrdých riffů se věru nedočkáte. Za snad jediné položky desky, jimž lze ještě s přimhouřením oka vpálit cejch 'metalové', je možno považovat Underworld a Panic. Přesto i na A Fine Day... zůstává Anathema Anathemou. Tajuplná, barevná, řetízkový kolotoč emocí u posluchače roztáčející i sama mohutnou 'pocitovou auru' vyzařující - a byť v možná o něco menší míře než dřív, ani vzrušujících melodických hrátek se přes svoje 'dospění' zdaleka nezřekla (Leave No Trace, Release, Barriers, Temporary Peace... a především už jmenovaný čarokrásný song Underworld).

A kromě toho... Kromě toho Anathema i přes uvedené podobnosti s někým jiným zůstává jednou z nejosobitějších rockových skupin současnosti. Přijít jejímu novému snímku na chuť není snadné a napoprvé se to nemusí podařit - o to déle vám však potom zůstane pod jazykem.

Tak by mne zajímalo, zda Anathemu konečně po jedenácti letech existence 'objeví' třeba pánové z NME, když už jsou tolika lidmi považováni za ty, kteří jsou nejvíc v obraze,co se britské hudební scény týče. Paradise Lost si taky nejdřív museli obrousit svoje kovové zuby, aby se jich drtivá většina tamních novinářů přestala bát...




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2001/10