18.10.2013 | Autor: Petr Mezihorák

Superball Music (50:17)
Paul Wolinski v rozhovoru pro muzikus.cz říká, že hudba dospěla do fáze naplnění a že jedna z posledních možností jejího posunu spočívá v ohlédnutí se zpět. Je pozoruhodné slyšet tyto věty právě od člena 65daysofstatic, tedy kapely, která je známá tím, jak se neustále, a to nejen na koncertech, řítí kupředu. Ostatně, jejich vůbec první singl začíná filmovým útržkem: „This negative energy just makes me stronger, we will not retreat, this band is unstoppable!“ („Tahle negativní energie mě posiluje, neustoupíme, tahle kapela je nezastavitelná!“).

Album Wild Light je rozhodně pohledem vpřed. Možná, že přímo do Slunce. 65daysofstatic se však do tohoto zdroje světla nedívají ze zemského povrchu, spíš jej fascinovaně sledují v rámci nějakého nekontrolovaného průletu atmosférou. Od math-rocku, přes post-rock až k drone, tak by se ve zkratce dala nazvat pouť 65daysofstatic od jejich prvního alba a z Wild Light je to cítit. Deska je tvořena mnohovrstevnatými skladbami, které člověk docení až po několikero posleších. Na surové syntetické hmotě elektroniky, která je strukturována do jakýchsi vln, staví 65daysofstatic zkreslenými kytarami, živými bicími nebo klavírem krásné motivy. Wild Light je mnohem dotaženější než We Were Exploding Anyway, kde elektronika kapelu uhranula natolik, že prakticky nebyla schopna odehrát desku naživo.


Úvodní píseň Heat Death Infinity Splitter je skutečnou invazí do posluchačovy hlavy. Začíná slovy (jedinými na desce): „No-one knows what is happening. There is a lot of danger out there, ok?“(„Nikdo neví, co se děje. Je tam venku spousta nebezpečí, že jo?“) a svým názvem evokuje teorii tepelné smrti, tedy stavu, kdy zaniknou hvězdy, a celý vesmír bude mít stejnou teplotu. Spolu s následující Prisms jsou asi nejvelkolepěji vybudovanými skladbami alba, bez bicích a bez kytar. Obě jsou založeny čistě na zvuku syntetizátorů. Od třetí převážně klavírní písně The Undertow kapela klesá níž, blíže k povrchu. Skutečně dokonalou kombinací těchto dvou přístupů, tedy využití nástrojů a zároveň důrazu na dunivou elektroniku, je pak předposlední píseň Unmake the Wild Light.

Paul Wolinski ještě před vydáním alba řekl, že tentokrát chtěli udělat desku jednodušší, ale aniž by tím přišla o svou naléhavost. V našem rozhovoru pak přiznal, že dokud nahrávka není zcela hotová a členové kapely se o ní nezačnou bavit s jinými lidmi, vlastně nikdy neví, co stvořili, jediným cílem je udělat album, které reflektuje svět tak, jak ho 65daysofstatic vidí. Možná, že právě toto nevědomí v kombinaci s tímto cílem umožnilo, že 65daysofstatic a jejich hudba se opět posunuli vpřed. A to zásadně.

Zlatý hřeb: Unmake the Wild Light
Zní to jako: výborná směs Fuck Buttons a Explosions In The Sky  

Body: