19.10.2002 | Autor: Radek Diestler

Indies Records (48:24)
Nejdříve si vytkněme před závorku nejdůležitější zjištění, identifikační znaky třetí desky -123 min. Za prvé: jak bylo lze předpokládat, nová stáj neznamená nové pořádky. Still funky after all these years, o jazzrockových vakcínách ani nemluvě (s nadužíváním termínu soul bych byl, přátelé, opatrnější). Za druhé: je-li duch či atmosféra alba odrazem rozpoložení jeho tvůrců a poměrů v týmu, zdá se, že ti tři (po vzoru My 3), co tvoří společenství, nacházejí se v náladě uvolněné, harmonické a vyrovnané.

Náznaky téhož přineslo už loňské Try. Třaskavá funková rozbuška nevyvolávala tak hlučné exploze, i když spoušť, kterou za sebou nechávala, byla stále značná. Home? se jeví být ještě 'usedlejším'. Ať už řečené doložíme četnějším výskytem skladeb - záměrně neříkám písničky - volnějších struktur a temp, nebo tušením, že kytara Zdeňka Bíny zní víc 'unplugged' než 'plugged'. A též se mi zdá, že v pestré galerii bubeníků je ten poslední nejdecentnějším.

Přesto s Home? nejsem úplně srozuměn. Se zkušeností z předešlých desek a především z živých setkání s nimi se mi zdá, že je příliš 'hodná': zvláště její finále (Seeing My Face, While The World Spins Around) jde poněkud do vytracena. Na druhou stranu jsou tu sympatické úkroky stranou; především decentními arabskými přihrávkami obohacená Seven Ways To Heaven, která má nenápadný, ale evidentní tah na branku. Nebo Break Time, odkazující na kovboje z přelomu 60. a 70. let, rajtující na bluesrockovém oři... i když to už je vlastně známá písnička, uznávám.

Co je však nejdůležitější (a setrvalé): precizní souhra, muzikantské výkony hodné tisící a prvé poklony a především pocit, že radostná a inspirující komunikace mezi jednotlivými vrcholy trojúhelníku - s občasnými hosty, kteří se tentokrát drží víc zpátky - nadále funguje. Což ovšem spíše doceníme na koncertu, kdy slyšené doplníme viděným.




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/10