5.3.2003 | Autor: Jaroslav Špulák | sekce: publicistika Pardubická Vypsaná fixa si na své druhé album Bestiálně šťastní rozumně počkala téměř dva roky. Mezi tím zhusta koncertovala, řešili své vnitřní trable a žila. Žila svobodně, jak tvrdí kytarista a zpěvák Márdi.

Vypsaná fixa čekala na své debutové album řadu let a dočkala se ho v roce 2001. Jakým způsobem jeho vydání změnilo chod kapely a poměry v ní?
Debut Brutální všechno vyšel v dubnu před dvěma lety a v prosinci odešel basista Dejmal. Přestal to zvládat, protože se začalo hodně hrát. On to vlastně nikdo v kapele moc nestíhal, ale Dejmal na tom byl nejhůř. Začal nám oznamovat, že na některý koncerty nemůže přijet a my to museli rychle nacvičovat s jiným basistou. Vytřídali jsme čtyři nebo pět. Nakonec jsme našli Mejna, kterej ho zaskočil. Shodou okolností spolu na střední škole seděli v jedný lavici.

V podstatě to tedy byla oběť debutové desky. Přišla ještě nějaká?
V podstatě už ani ne, pokud nebudu brát v úvahu nějakou vnitřní energii, kterou jsme vynakládali na to, aby se deska vůbec nějak propagovala. Dařilo se to díky hraní, vloni jsme odehráli sto třicet koncertů, předtím sto pět. Na jednu stranu to bylo dobrý, na druhou to přinášelo řadu záporných věcí.

Jaké?
Tolik se nezkoušelo. Když odešel Dejmal a přišel Mejn, museli jsme ho všechno naučit. Předtím jsme to učili všechny ty hostující basisty a oni se pak vraceli do svých kapel. Mejna jsme ty věci naučili, on začal fungovat a najednou to šlo zase dobře. Odjeli jsme na soustředění a věnovali se jenom zkoušení.

Celý článek najdete v březnovém čísle Rock&Pop.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/03