22.11.2005 | Autor: redakce | sekce: publicistika Italský zpěvák Eros Ramazzotti před nedávnem vydal své v pořadí již desáté řadové album Calma Apparente. Nejen o něm s Erosem povídala Markéta Pešková.

Ve vaší diskografii se najde celá řada duetů. Spolupracoval jste například s Cher, Tinou Turner, Lucianem Pavarottim nebo Zucherem, na nové desce Calma Apparente se pak objevuje společná píseň s Anastaciou s názvem Il ritmo della passione. Proč jste se nyní rozhodl právě pro ni?
Výběr hostů záleží na mnoha faktorech, tím nejdůležitějším je ale vždy náhoda. Možnost nazpívat duet s Anastaciou se naskytla po spojení vydavatelství Sony a BMG (předtím Eros Ramazzotti patřil do stáje BMG, zatímco Anastacia své desky vydávala u Sony, pozn. aut.). A krom toho si této dámy velmi vážím jako prvotřídní zpěvačky, ale to je snad samozřejmé
Skladba Il ritmo della passione pak byla napsána už před nějakou dobou a já o ní hned od první chvíle věděl, že to musí být duet a že by ženský zpěv přesně pasoval Anastacie. Lidi z vydavatelství nám pak uspořádali schůzku, kde jsme spolu o téhle písni a o jejím textu dlouho mluvili, ona se do ní zamilovala a téměř okamžitě se spoluprácí souhlasila. Prostě obrovská, krásná, upřímná láska na první pohled, aspoň v tom uměleckém slova smyslu (smích).

Natáčeli jste tento duet spolu bok po boku v jednom studiu, nebo jste své party nezpívávali jednotlivě?
Díky naší velké časové vytíženosti se společné nahrávání zdálo zpočátku skoro nemožné. Protože ale Anastacia byla tímto projektem asi opravdu nadšená, nakonec si našla čas a v červenci za mnou přijela na dva dny do Milána. Mé party už byly v té době nahrané a protože je Anastacia skutečným profesionálem, hned po prvním poslechu věděla, kde má zpívat, takže ani ne za půl dne byla celá skladba dokončena. Bok po boku jsme tedy nenahrávali, aspoň jsme ale sdíleli jedno studio.
Celé naše setkání pak probíhalo ve velmi příjemné atmosféře. Anastacia také strávila hodně času s mojí dcerou, jež je její velká fanynka. Velmi mě překvapilo, jak přátelské naše setkání bylo, protože Angličani a Američani se obecně příliš dobře nestaví k těm, kdo nehovoří a hlavně nezpívají jejich jazykem – myslí si, že v hudebním průmyslu to zkrátka nikdo jiný než anglicky hovořící člověk neumí, že my jsme amatéři. Tento pocit jsem z ní ale neměl ani v nejmenším. Dokonce snad můžu slíbit, že se Anastacia objeví jak v klipu k písni, tak i na několika živých vystoupeních.

 
Natočil jste celkem deset studiových alb a bezpočet písní. Kdybyste měl vybrat jednu z nich, která je vašemu srdci nejbližší, která by to byla?
Myslím, že bych si vybral Se bastasse una canzone, neboť je pro mě za prvé jedním z nejdůležitějších milníků v kariéře a za druhé skutečně vystihuje můj život, to, jaký jsem člověk a odkud pocházím. Tato skladba je navíc určitým vodítkem mezi mnoha mými písněmi najednou, zkrátka je obrazem mého života, ale hlavně mé hudby.

V Itálii je okolo pěti tisíc nahrávacích společností a zpívá tu téměř každý, ale jen hrstka Italů se prosadila v celosvětovém měřítku. Prozradíte mi tajemství těch několika vyvolených, k nimž se řadíte?
Žádné tajemství to není. Úspěch tkví v tvrdé práci, pečlivosti, puntičkářství, správné konstelaci povahových vlastností a asi i v množství peněz, které je do umělce jeho vydavatelství ochotno investovat. Důležitá je také určitá autentičnost – když mi bylo dvacet a já začínal, v evropských rádiích nebyl nikdo, kdo by hrál stejnou hudbu jako Eros Ramazzotti. V Itálii samozřejmě bylo a je hodně hudebníků, kteří zpívají podobně jako já, nikdo z nich se ale tolik neprosadil. Já ale říkám, že Italům je stejně nejlíp v Itálii: mají tam špagety, nejlepší kávu, spoustu zpěvu a tance – a to možná bude tím hlavním důvodem.

Kde máte nejvíc fanoušků? V Itálii, Evropě, Jižní Americe, USA...
Jednoznačně v Evropě. Nejvíce energie ze svých fanoušků cítím v zemích, jako jsou Německo, Francie, Švýcarsko, Rakousko...

V České republice ne?
Tam zajímám jenom ženy (smích).

Nenapadlo vás někdy přezpívat alespoň některé své písně do angličtiny?
Tuto otázku dostávám velmi často. Kdybych to udělal, ztratil bych to, co je pro mě nejtypičtější – tedy italský zpěv. Angličtina je pro mě navíc dost složitý jazyk, v němž nejsem schopen plně komunikovat, a proto bych ani nemohl lidem přinést pocity, které chci svými písněmi sdělit. Pokud by ale mí fanoušci chtěli slyšet něco jiného než italštinu, nějaká šance tu je – pár svých posledních desek jsem totiž přezpíval do španělštiny.
Protože ale na druhou stranu nezpívám anglicky, nikdy nedosáhnu srovnatelného úspěchu jako například takový Robbie Williams. Abych byl ale upřímný, o nic takového nestojím.

Na počátku své kariéry vám k úspěchu dopomohl festival začínajících umělců v San Remu, který patří mezi nejstarší a zároveň se řadí mezi ty nejúspěšnější. Jak se vám líbí jeho současná podoba_
Myslím, že lidé, kteří pořádají tento festival, dělají hodně dobrého, hlavně ale pro Itálii, zbytek světa ovlivňují jenom minimálně. V San Remu také vznikají velké hvězdy a ty samé velké hvězdy za pár měsíců upadnou v zapomnění. Myslím, že je tomu tak díky skutečnosti, že se z festivalu spíš než soutěžní přehlídka nových talentů, jak tomu bylo dříve, stala velká televizní show. A to festivalu v San Remu ubližuje víc než cokoliv jiného – lidé, kteří něco dokáží, se utápějí v záři reflektorů, a to podle mě není dobře.

Takže o reality show jako PopIdol (obdoba Česko hledá SuperStar) si tedy asi nic dobrého nemyslíte…
Podle mého názoru je to falešná naděje pro mladé lidi, která jim říká, že mohou být slavní, úspěšní a bohatí, aniž by se museli snažit. Ale tak to prostě nechodí. Jsou dvě cesty. Ta první je televizní, kdy se z vás za pár měsíců stane opravdová super hvězda, která ale zároveň za dalších pár měsíců zhasne. V devadesáti procentech případů se navíc z života těchto hvězdiček nestává procházka za doprovodu blesku fotoaparátů, ale černá noční můra, když zjistí, že jim toho zbylo ještě méně, než měli před účastí v reality show.
Tou druhou, nesporně pomalejší cestou je pak klasický způsob, kdy víš, co chceš, a pokud to chceš opravdu hodně, slavným se dřív nebo později prostě staneš.
Nejhorší věcí, kterou masový útok reality show na televizní diváky přinesl, je ale pomíchání žebříčku hodnot. Mladí lidé hledají někoho, koho by mohli následovat, svůj vzor. Protože ale není příliš zajímavé dívat se na kladné hrdiny, jsou tyto pořady přeplněné zlem, násilím a vulgárním sexem. Tyto faktory tak už přestávají být něčím záporným, stávají se akceptovanou normou chování, a nedospělí lidé, kteří se hledají, si tak přestávají uvědomovat, že nejdůležitější nejsou moc, sláva a peníze, ale pevné rodinné zázemí, láska, přátelé a vzdělání. Zní to jako klišé, ale je to prostě tak.

Krom toho, že zpíváte, jste i autorem svých skladeb a dokonce píšete i pro jiné hudebníky, kupříkladu pro Joe Cockera. Co zažíváte při pomyšlení, že takto významní lidé na své desky zařazují vaše skladby? Uspokojení?
Když jsem poprvé v rádiu slyšel svoji píseň v podání Joe Cockera, byl to skvělý, velmi pozitivní pocit. Nadstandardní umělec, jakým on je, si vybral moji píseň a přidal k ní svůj talent, čímž ji posunul dál. A ano – cítil jsem obrovské uspokojení.

Jste zrozencem znamení Štíra, věříte, že i díky tomu máte tak silný sexappeal?
Ne, myslím, že ne. Na znamení zvěrokruhu vlastně nevěřím, je pro mě důležitý spíše den narození.

Který den tedy slavíte narozeniny?
28. října mi bylo 42 let.

Skutečně? 28. října máme v České republice státní svátek, protože roku 1918 byl založen Český stát...
Tak v tom případě bych byl v Čechách velmi důležitý člověk (smích).

Bojíte se stárnutí?
Jen trochu, ale spíše než stárnutí se bojím osamělosti. Myslím, že člověk by měl žít současností, radovat se z věcí, které přicházejí.
Za posledních dvacet let se můj život velmi změnil. Na počátku jsem neměl nic a postupně jsem získával vše, o čem jsem snil. Pořád je tu ale riziko, že to všechno zase můžu ztratit a nezbude mi nic jiného, než se zamyslet nad chybami, které jsem udělal, opět se postavit na nohy a jít dál. Ano, co se mé povahy týče, jsem typickým štírem – nic je nezlomí, nikdy nepřestávají jít za svým cílem, ať se děje cokoliv.

V životě každého člověka jsou velmi dobrá a naopak i velmi špatná období. Kdybyste měl vybrat ten nejlepší a nejhorší moment, které by to byly?
Mezi ty nejlepší řadím chvíle, kdy dokončím desku, která je dobře přijatá od posluchačů. Pocit štěstí a uspokojení ze své práce si ale člověk může plně užít pouze ve chvíli, kdy stojí nohama pevně na zemi a kdy nezapomíná na ty špatné chvíli. Těch samozřejmě taky pár bylo, život ale musíš brát takový, jaký je. A ten můj je vesměs krásný a šťastný – nejsem člověk, který by si byl zvyklý stěžovat.

V patnácti, když jste dostal kytaru, tak právě tento hudební nástroj sesadil váš další velký koníček – fotbal – na onu pomyslnou druhou kolej a hudba zvítězila na plné čáře. Neuvažoval jste někdy, že byste pop-music vyměnil za zelené trávníky?
Fotbal pořád hraji a je mým oblíbeným koníčkem, ale je mi už dvaačtyřicet. Přemýšlet, jestli vyměním hudbu za sport, jsem mohl ve dvaceti, a i když se třeba psychicky na tento věk stále cítím, mé tělo má trochu jiný názor (smích). Fotbal je ale stále mojí velkou vášní, což je pro všechny Italy stejně jako třeba pro Argentince nebo Brazilce celkem typická úchylka (smích).

Co takhle fotbalová hymna z pera a v podání Erose Ramazzottiho?
Právě jsem jednu dokončil pro Juventus Turín – už brzo ji uslyšíte i vy!