26.11.2003 | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: publicistika
Jedna z nejvýraznějších zpěvaček a nejosobitějších autorek současné české hudební scény Zuzana Navarová vydala na přelomu letošního října a listopadu zbrusu nové album pod poněkud tajemným názvem Jako Šántidéví. Pokud její předcházející deska nesla oprávněně název Barvy všecky, novinka by s trochou fantazie klidně mohla nést podtitulek "vůně všecky". Velmi pestrá písničková kolekce je dalším krokem Zuzany Navarové od někdejších latinskoamerických inspirací k příchutím, barvám i hudebním vůním slovanského východu.


Ale nejen to. V rozmanité písničkové kolekci narazíte zrovna tak na prosté epické hříčky, jako na židovský klezmer, na ozvěny folku i romského folklóru, na country i hravou parafrázi bluesové dvanáctky. Vedle Zuzany Navarové je pochopitelně pod novinkou podepsána i její kapela Koa, tedy zpívající hráč na akordeon, klavír a klarinet Mário Bihári, kytarista Omar Khaouaj, basista František Raba a perkusista Camilo Caller.


Písničky ze zápraží

Po pravdě řečeno, pestrá a veskrze příjemná atmosféra písniček na albu Jako Šántidéví nemá mnoho společného s ubrečenými nevlídnými krátkými dny vrcholícího podzimu, dny, kdy deska oficiálně spatřila světlo světa, tedy s časem, kdy jsme se Zuzanou Navarovou zasedli k následujícímu povídání. Tak, jak to už k Zuzaně Navarové neodmyslitelně patří, byly němými společníky rozhovoru kouřící šálky jejího zamilovaného zeleného čaje, což lze, konec konců, doporučit i ke čtení následujících řádků.



Nejednou jste už zažila okamžik, kdy člověk poprvé otevře zbrusu novou, ještě neochozenou krabičku, vyjme poprvé stříbrný kotouček své nové desky a vsadí ho do přehrávače. Je to jistě pocit, který nezevšední. Jak u vás vypadal tenhle okamžik tentokrát, s deskou Jako Šántidéví?
Přiznám se, že v tomhle případě jsem měla všechny nahrávky, včetně všech podrobností natolik zažité, že když jsem kotouč poprvé založila do přehrávače, vydržela jsem poslouchat jenom půl písničky. K celé desce jsem se dokázala vrátit až skoro po měsíci, kdy už jsem si jí mohla v klidu poslechnout.


Patříte k těm muzikantům, kteří si hned při prvním poslechu novinky říkají, co všechno měli udělat jinak?
To rozhodně ne, Neměnila bych vůbec nic, jsme s deskou spokojeni.


Vznikaly nové písničky postupně a nebo vás blížící se termín nahrávání přinutil zasednout a psát a psát?
Musím to zaklepat, ale poslední roky patřím k té šťastné části autorů, co píšou pořád. Je úžasný pocit, že nejsem v žádném stresu, v žádném časovém tlaku, abych si říkala - Pane Bože, nahrávání se blíží a my máme málo písniček. Navíc začal psát i Mário Bihári, takže jsme nakonec ani všechny písničky, co jsme měli, na desku dát nemohli, protože by byla hrozně dlouhá. To se mi v životě nestalo.


Jak to vlastně s vašimi písničkami je, na úplném začátku je nějaké téma, slogan nebo hudební nápad?
Dřív to u mě začínalo od sloganu nebo nějakého, kupodivu i instrumentálního motivu, ale v poslední době se mi daří být tak nezávislá na sobě, že už nemusím psát jenom z vlastních zkušeností, vlastních drsných, hlubokých nebo veselých prožitků, ale dokážu se konečně už stylizovat. Takže myslím, že teď snad už konečně můžu prohlásit, že jsem textařka. Teď je to tak, že si třeba řeknu, že by bylo zábavné zkusit napsat blues, nebo zkusit napsat kovbojskou písničku, nebo zkusit napsat klezmer a prostě to zkusím.



Dá se to tedy říct i tak, že dostanete chuť zkusit si naplnit nějakou konkrétní formu?
Spíš fór než formu. Naplnit fór.


Sledujme cestu písničky dál, v jaké podobě jí představíte svým spoluhráčům?
Písničku přináším formálně hotovou. To znamená, že už vím, kde bude mezihra, kde bude sólo a ostatní nechávám na libovůli svých kolegů. Výsledek pak vzniká zkoušením a vzájemným vysvětlováním, jak by písnička měla působit. Vzhledem k tomu, že kluci jsou zkušení muzikanti, tak každý nabídne, co by tam asi tak mohlo pasovat, a pak už jen vzájemně nadšeně souhlasíme a písnička je hotová.



Ponecháváte si právo veta, nebo v kapele Koa vládne demokracie?
No, my zrovna nehlasujeme, my se o písničce bavíme. A bavíme se o ní tak dlouho, než vyleze. Bylo třeba velice fajn, jak jsme kolektivně dělali písničku Bohyně míru, podle které se jmenuje celá deska. Přinesla jsem jenom slogan, harmonii a jakési rytmické schéma, ale písnička vznikla natolik kolektivně, že jsem celou kapelu vypsala jako spoluautory hudby. Přínos kluků byl zásadní. A bylo moc pěkné, jak to vznikalo, protože to doopravdy, v pravém slova smyslu, vznikalo.

Tohle proběhlo až v studiu?
Ne, bylo to v Husí Lhotě na zápraží. Rodiče našeho kytaristy Omara byli natolik hodní, že se odvážili pustit nás na pár dní na svou chalupu, kde jsme si udělali takové soustředění. Hospodařili jsme si tam, vařili, mezitím hráli, a tam jsme se definitivně dohodli, jak bude celá deska vypadat.



Kde vlastně tahle Husí Lhota leží?
Husí Lhota je za Mladou Boleslaví směrem na Jičín. Už tam začíná Český ráj, což pro mě bylo velmi přínosné, protože Český ráj mám moc ráda.


Neodpustím si v téhle souvislosti trošku banální otázku, má na vás jako na autorku prostředí, ve kterém písničky vznikají, nějaký zjevný vliv?
Asi bych měla mít špatné svědomí z toho, že jsem zatím nenapsala žádnou písničku o tom, jak skupina Koa zkoušela v Husí Lhotě. Zamyslím se nad tím a možná nějakou napíšu. Zatím se tedy Husí Lhota nepromítla. Snad jen do mého osobního života v tom, že teď, když jsou už tak krátké dny, pořád vzpomínám jak nám tam v létě bylo krásně, když jsme sedávali do čtyř hodin u ohýnku.


Zpívej jako Šántidéví



Název desky Jako Šántidéví zní poněkud záhadně, pojďme ho dešifrovat.
Ten nápad vlastně není původně z mé hlavy. Dostal se ke mně po e-mailu, když mi někdo po předcházející desce Barvy všecky napsal: "Zpívej jako Šántidéví." Nevěděla jsem co to znamená, zapátrala v knížkách a objevila tam termín Šántidéva - Bůh míru. Přechýlení Šántidéví- Bohyně míru se mi líbilo natolik, že jsem ho dva roky nosila v hlavě, to slovo se mi různě vynořovalo, uvažovala jsem o něm jako o názvu, ale neměla jsem k němu ani písničku, natož pak desku. Vůbec nevím, kdo mi tenkrát ten e-mail poslal, ale jsem za něj velmi vděčná, takže bych mu chtěla touhle cestou ještě jednou poděkovat. Desku jsme pak chtěli pojmenovat Šántidéví, ale říkali jsme si, že to bude vypadat, jako bychom se dali na hinduismus a budeme zpívat mantry, takže jsme k němu přidali slovíčko jako, a tím vznikl definitivní název.


Měly na vaše rozhodnutí pojmenovat takhle celou desku nějaký vliv i všechny ty neradostné události, které zmítají současným světem a o kterých se člověk dnes a denně dozvídá?
Určitě. Zcela určitě. Byla to potřeba vypustit do světa něco, co posílí spíš tu hezčí stránku života, a tak jsme vypustili do světa jedno dobré slovo.


Neměla jste přece jenom tak trochu obavu, ztotožnit se s takovým pojmem - Šántidéví... Bohyně míru?
Ne, to ne. Právě proto je tam to slůvko jako. Je to jako Šántidéví, není to doopravdy.


Na nové desce očividně čerpáte víc z vlivů hudby střední a východní Evropy, z hudby romské, slovanské. Čím to?
Mě připadá velice spravedlivé, že postupujeme tímhle směrem. Tohle jsme vlastně nikdy nedělali a kapelu to šíleně baví. Navíc k tomu máme určité, řekla bych, morální právo, protože v kapele máme Roma, který je z Bratislavy, takže si myslím, že si to můžeme dovolit.



Krok za krokem

K šálkům a konvičkám na drobném stolku čajovny přibyde teď celuloidová krabička s albem o němž jde právě řeč. To je ta chvíle, kdy se můžeme ve společnosti Zuzany Navarové vydat krok za krokem pomyslnými drážkami desky. Se zpěvaččinými glosami a postřehy se zastavit u jednotlivých písniček. A máte-li album právě po ruce, to nejlepší co můžete udělat je přizvat k vyprávění i hudbu. Naším prvním krokem bude pochopitelně úvodní písnička Marie.
Na ní mě nejvíce baví závěrečný pochod. Je to písnička, při které se vždycky vzájemně velmi pobavíme, protože na konci všichni řveme jak tuři. Text je příklad toho co se mi nikdy před tím v životě nevedlo, totiž, že napíšu písničku o úplně vymyšleném příběhu, o něčem co se mě, tedy naštěstí, nestalo.


Po skočné ironické Marii přichází zamyšlená intimní píseň Pokojný a jasný.
Pro mě je to velmi intimní píseň. Snad na částečnou vysvětlenou můžu jenom říct, že Pokojný a jasný je jméno. Část jména. Celé jméno v překladu z čínštiny znělo Pokojný, Jasný, Stavět.


Věkovitá a čarovná melancholie romské muziky na vás pak dýchne z následující skladby Bagdád.
Bagdád je Máriova písnička, která mě šíleně baví. Zpívám jí ještě s o to větší vervou, protože mě Mário pochválil. Ačkoliv nejsem Romka, zpívám jednu sloku romsky a propadala jsem návalům sebekritiky, že mi to nejde moc dobře. Ovšem Mário mě pochválil.


Velmi jímavá a křehká je pak následující Do nebes.
U téhle písničky jsem se hodně snažila, aby nevyzněla jako písnička smutná. Věřím, že snad vyznívá jako písnička nostalgická.


Docela z jiného soudku je potom čistokrevná countryovka Cesta dom´.
Tahle písnička mě opravdu napadla, když jsem se vracela od Karla Plíhala, tak jak se to popisuje v textu. Strávili jsme spolu tři dny povídáním o důležitých věcech a on to nakonec všechno shrnul, že mu připadá, že celý život je vlastně taková cesta dom. Tak jsem o tom napsala písničku. Pracovně jí říkáme s kapelou kovbojská. Nevím proč, ale když jsem ji psala, pořád mi lezla tak nějak do country a já se divila, že z tak závažných věcí se mi pořád klube taková švanda. Tak jsem to tak nechala, protože to tak asi mělo být.


Houpavá rytmika vás poté vtáhne do příběhu písničky Svátek má Žofie.
Po pravdě řečeno vlastně nevím, jestli je správné, abych vyprávěla příběhy, které se za jednotlivými texty odehrávají. Jsou to přece jenom trošku básničky, a každá básnička ponechává prostor pro každého, aby si k ní dosadil něco ze svých zkušeností a ze svých představ... ale budiž. Je to zkrátka příběh vymyšlený, nebo, přesněji řečeno, inspirovaný příběh, text, který je plný přání, aby všechno nakonec dopadlo dobře, aby se člověk nakonec vybabral ze smůly, která se na něj lepí, z blbého života, ze kterého se pořád ne a ne vyhrabat.


Své pěvecké kvality a procítěný přednes posléze představí v písničce Jarná Mário Bihári.
Jarná je Máriova píseň, kterou máme všichni rádi, ale z nás úplně nejvíc František Raba, který si jí oblíbil úplně šíleně.


Živočišný chytlavý šraml - třeba tak nějak by se dala charakterizovat následující šlapavá písnička Klobouk.
Tahle písnička vzešla z nápadu udělat zase jeden česko-romský text. Rómské věty jsem samozřejmě nevymýšlela já, jsou to inspirace z časopisů Romano džaniben, kde byla kdysi publikována různá přísloví a rčení olašských Romů. V textu je nijak nepřekládáme a nevysvětlujeme, nepřipadalo mi to důležité, protože tam jde spíš o náladu, o fór, a význam se dá vycítit.


Protipólem divokého tempa písničky Klobouk je poté folková a výrazně melodická Orlice.
Když tuhle písničku zpívám, tak jsem vždycky na svých oblíbených místech v Orlických horách. Vždycky mě tam přenese.


O tom, že kapela Koa dokáže sem tam s elegancí zavítat i do jazzovějších krajů svědčí skladba Amen.
Amen je další z Máriových písniček, která nás taky hodně baví a prozradila bych k ní snad jen to, že pracovně jí říkáme docela jinak, říkáme jí hekačka.



Dojemně prostá a půvabná je už od prvních tónů Koleda.
Tohle je písnička, kterou jsme nikdy v životě živě nehráli. Schováváme si ji až na předvánoční čas, kdy ji začneme hrát.



Vůdčího vokálu se pak opět ujme Mário Bihári v písni E drabára.
My jsme hodně dlouho přemýšleli o tom, jak vysvětlit, alespoň v názvu, o čem písnička je. Osobuji si teď vlastně právo mluvit za Mária, který je jejím autorem. Vznikla proto, že se Mário dozvěděl, že na Ostravsku, ale dnes asi i jinde, je veliké množství mladých Romů, co mají problém s drogami. E drabára je v olašské romštině výraz pro drogy, narkomany, prostě pro všechno co s drogami souvisí. Ta informace se původně týkala olašských Romů, proto jsme zvolili název v olašské romštině, ačkoliv to, co se v textu zpívá, v olašské romštině není.


Je cosi nepopsatelného někde na tenké hranici mezi radostí a smutkem, co odjakživa vyzařuje židovský klezmer. A přesně tohle kouzlo na vás dýchne z písničky Vřelé díky z pupku.
Tohle je písnička, jakoby klezmer, kombinovaná s obraty a výrazy v jidiš. Napsala jsem jí proto, že na předcházející desce byla písnička A Deus, a za mnou chodili lidi a pořád se mě ptali, co to je za jazyk, jestli je to jidiš. Ona to přitom byla brazilská portugalština, a tak jsem si říkala, že musím nějakou písničku v jidiš napsat, aby byl patrný rozdíl, takže tak trochu osvěta.


Následující píseň Jablko je pak hmatatelným důkazem inspirací malebnými harmoniemi folklórní hudby.
K ní vlastně ani není co dodat, je to Máriova téměř až lidová slovenská písnička.


Zatím hodně pus - tak se jmenuje čistokrevná akustická dvanáctka, která přichází hned poté.
Samozřejmě nemyslíme vůbec vážně, že bychom začali hrát dvanáctky, je to prostě sranda - zahráli jsme si blues.



Předposlední místo na albu zaujímá zvláštní, stylově těžko zařaditelná Bohyně míru, která svým způsobem dala jméno celému albu.
O téhle písničce jsme už před chvilkou mluvili, tu už známe.


A celou desku pak uzavírá bohatě percusivní Vrabčák, čaroděj
Tuhle písničku přinesl náš bubeník Camilo Caller, který zhudebnil část staré básničky
napsané v kečuánštině. V Camilovi totiž koluje pár kapek indiánské krve. Měl babičku, která mu údajně ještě zpívala ukolébavky v kečuánštině, nebo spíš jeho starším sourozencům, protože Camilo už se narodil v Čechách. Mimochodem, ta babička měla nádherné jméno, které končilo Jesús Niňo de Praga, což znamená Pražské Jezulátko. S tím jménem to bylo velice jednoduché, Pražské Jezulátko byl dárek od jedné španělské královny v dobách, kdy Španělsko vládlo mocnou rukou bezmála celé latinské Americe. Kulturní propojení bylo velice silné. Nakonec, všichni věřící latinoameričané křesťanského vyznání, jakmile se octnou v Praze, ženou se jako první podívat na Jezulátko, pro ně je, jakoby bylo jejich.



Vyplněné přání

Prošli jsme zevrubně vaší novou deskou, zastavili se u jednotlivých písniček i u toho jak album vznikalo. Pozastavme se ještě na okamžik u kapely Koa. Ráda se obklopujete muzikanty nejrůznějšího původu, nejrůznějších kultur. Je to váš záměr, nebo čistě náhoda?
To je vyplněné přání. Vždycky jsem měla kamarády po celém světě a měla jsem dojem, že čím víc se člověk sblíží s nějakým jiným národem, tím víc se obohacuje a rozšiřuje jeho vlastní život. No a v případě našich kluků v kapele je to ideální, protože jsou tak jakoby napůl. Můžeme spolu naprosto citově splynout jako Češi, ale přitom máme všichni tak trochu nakročeno do celého světa, a to nám umožňuje soucítit s ostatními národy a s ostatními barvami. Umožňuje nám to naučit se nebýt xenofóbní, což je úžasná věc, a nebýt xenofóbní ani v hudbě.


Na vašich koncertech i na novém albu má výrazný pěvecký a muzikantský prostor už několikrát zmiňovaný Mário Bihári. Jak vlastně začala vaše spolupráce, jak jste se seznámili?
To bylo úžasné. Seznámila jsem se s paní Mirou Erdevički, chorvatskou režisérkou, která točí dokumentární filmy a seznámily jsme se v době, kdy připravovala film o Věře Bílé a skupině Kale, které jsem dělala producentku. Když byl film hotov, jednou jsme si s paní Erdevički telefonovaly a ona se mě ptala - A co ty? Co děláš? A já si mezi řečí posteskla, že právě teď hledáme nějakého harmonikáře. Ona mi na to řekla, že její kamarád z FAMU točil dokument o studentech Deylovy konzervatoře, a že tam narazil na kluka, co je hrozně sympatický a do kamery prohlásil, že by chtěl být slavný muzikant. Nevěděla vůbec na co hraje, ale dala mi na něj telefon.Zavolala jsem mu a zjistila, že hraje na akordeon, což je přesně to co jsme potřebovali a k tomu navíc na piáno a klarinet.Sešli jsme se na první zkoušku a Mário už u nás zůstal.


A jak se po vašem boku v kapele Koa octl kytarista Omar Khaouaj?
To jsem zas jednou telefonovala s jiným kamarádem, maďarským kytaristou Norbi Kovácsem, a povídala mu, že hledáme kytaristu a nejlepší že by byl španělský cikán. Norbi na to - No, to neznám, ale znám jednoho Turka. Ono se pak ukázalo, že Omárek až tak Turek není, že je to s ním mnohem složitější, ani si netroufám to rozuzlovat. Ale Turecko má rád. Tak přišel také na zkoušku a už u nás také zůstal.


Vraťme se ještě na okamžik k čerstvému albu Jako Šántidéví. Dělává se, že po vydání nové desky vyjíždějí interpreti na speciální turné se záměrem album propagovat. Nechystáte se na něco podobného?
Mě by to připadalo dost legrační. Na zájezdech jsme prakticky pořád, hrajeme na nich to co hrajeme a to co hrajeme vychází na deskách. U nás něco takového nemá smysl.



A pokud se týká vás osobně, neplánujete v dohledné době něco samostatného, dejme tomu nějakou scénickou hudbu nebo něco podobného, nechystáte se někam do světa?
Jsem teď ve šťastném období, kdy žiju kapelový život a plně si ho užívám. Nejsem zvyklá plánovat a to jediné co mám v plánu je, že pojedu do Orlických hor. Orlické hory a Český ráj pro mě teď vedou nad celým světem.


Diskografie:

2003 - Jako Šántidéví
2001 - Barvy všecky
2000 - Zelené album
1999 - Skleněná vrba
1995 - Tres
1992 - Caribe

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/12