Plzeňská Znouzectnost patří k jistotám naší rockové scény. Objíždí kluby po celé republice, pravidelně vydává nová alba i reedice starších projektů, a to mimo větší zájem médií. Vždyť i ve starších číslech Rock & Popu sice naleznete spoustu recenzí na desky ZNC a jeden rozsáhlejší profil, avšak poslední rozhovor kapela tomuto časopisu poskytla před 11 lety. Nejvyšší čas k nápravě.


Golda: Kopírování udržuje souvislosti
Nejprve několik otázek baskytaristovi Goldovi, který je, jak uvidíme později, často mylně považován za "kapelníka", ačkoliv ZNC žádného kapelníka nemá...


To se záměrně vyhýbáte médiím?
My se nevyhýbáme skoro ničemu. Spíš jestli se média nevyhýbají nám. Když se o nás někde něco objevilo, vyšla vždycky aktivita z někoho, koho zaujalo to, co děláme a kdo výsledný materiál dokázal do těch časopisů dostat. Což asi nebylo vždycky jednoduché, protože ze spousty důvodů nejsme pro tyhle účely až zas tak zajímavý objekt. Nikdy jsme nebyli součástí nějaké vlny, co zrovna frčí, nechodíme mezi ty "správné" lidi, žijeme celkem poklidným životem, tak co taky s námi.


Při stažení písniček z vašich internetových stránek www.znc.cz se fanoušek "zavazuje poslat pohled pro ZNC". Chodí vám pohlednice? A co s nimi děláte?
To je jako s těmi profláklými trpaslíky. Většinou je zahazujeme. Ale poctivě řečeno - sice vzhledem k množství stažených věcí těch pohledů chodí minimálně, ale i tak to potěší. A sem tam jsou tam i docela kuriozity - Nový Zéland, USA, Kanada, Japonsko...


Když už jsme u toho stahování. Zabíjí podle tebe kopírování hudbu, nebo ji naopak zachraňuje, jak tvrdí Jan Burian?
On má pravdu. Sice takovou hodně zredukovanou a ořezanou, ale má. Kopírování udržuje souvislosti. Ty důvody vypalování a kopírování jsou samozřejmě úplně jiné na západě a jiné u nás a taky všechny ty "antikampaně" nejsou nic nového. Dneska se jen změnily technické prostředky a internet to všechno ještě víc usnadnil. Hudbu, nebo spíš písničky, udržuje při životě spousta věcí a ta nejpodstatnější je, aby se dostala mezi ty, kterým je určena, a tím vlastně dostávala smysl. Celý hudební průmysl vždycky stál z největší části na "týnejdžrech", kteří u nás nemají na to, koupit si každý týden pět CD, které by je zajímaly, za ceny, na jaké je vyšroubovaly velké firmy za posledních deset let.


Podle stránek tvoříte současnou sestavu kapely jen tři (ty, bubeník Caine a kytarista Déma). Další dva (saxofonistka Romana Kohoutová a kytarista Michal Röhrich) jsou uvedeni jen jako "stálí hosté". Jaká je tedy jejich role?
My tři jsme tam jako "kmenoví" členové, takové ty patníky obrostlé mechem... A co se stálých hostů týká, je na jednu stranu trochu přehnané říkat "stálí" a na druhou stranu je trochu málo říkat "hosté". Jsou to takoví hybridi. K tomuhle stavu došlo v době, kdy od nás odešel Přéma Haas, což byl regulérní člen. Řekli jsme si, že už to dál budeme dělat tak, že ty písničky dotáhneme do tvaru, který jsme schopni hrát ve třech. A pokud s námi bude hrát někdo další, tak jako host. Ti eventuální hosté si své party dodělají do našeho prefabrikátu, takže bude několik variant, jak se to dá hrát. Takhle to funguje od roku 1996. Svým způsobem je to docela dobrodružství, protože nikdo (včetně nás samotných) vlastně neví, jaký bude průběh večera.


Vaše poslední alba vyšla na tvé značce Sisyfos Records. Jak se stalo, že se z tebe jako kapelníka oblíbené rockové skupiny stal "pan vydavatel"?
Za prvé nejsem kapelník, to je legrační představa, protože vnitřní fungování ZNC je něco mezi totální anarchií, komunismem a rezervací ohrožených druhů. A slovo "vydavatel" je taky hodně nadsazené. Nechal jsem si udělat živnosťák z prostého důvodu, že ho dost často vyžadujou ve fabrikách a podobně. Je to tak jednodušší, i když by to určitě šlo i bez něj. A taky nefunguju jako klasický vydavatel - dělám víceméně jen naše věci, takže se po letech zlegalizovalo to, co už jsme v malinkém měřítku dělali za bolševika. Je to víc koníček než cokoliv jiného. Ta zhruba jedna deska za rok je akorát.


Některá vaše starší alba vyšla u zavedených, ale přesto nezávislých vydavatelství (Globus, Avik). Zkoušeli jste někdy oslovovat i nadnárodní firmy? Nebo se snažíte za každou cenu si udržet nezávislost?
Byl bych nerad, aby ZNC byla brána jako kapela, která se programově snaží být nezávislá, i když to dobře zní a asi by to i leckomu udělalo radost. Spíš by nám v době, kdy to možná bylo aktuální, přišlo srandovní někam nabízet to, co jsme dělali. Ani jsme k tomu neměli motivaci a ten potřebný kus drzosti.


Ze starších demonahrávek ZNC vyšly v reedici na CD kolekce Obludný Neználek a Odrhovačky a baladajky. Dočkáme se i starších kolekcí, třeba debutu Zastávka Mileč?
To je docela legrační, že se na tohle ptáš, protože k vydání Zastávky zrovna začínáme dávat dohromady materiál. Déma hledá nějaké fotky, což se mu moc nedaří, neb jejich majitelé jsou kdesi v prachu. Takže jestli si tohle přečte někdo potrefený, ať se kouká ozvat. Letos to bude dvacet let, kdy ta kazeta vyšla, a tak to snad do konce roku stihnem. Ale Zastávka Mileč není demonahrávka ZNC. Byla to kapela, která fungovala jen asi dva roky, a přesto své tlapy otiskla nesmazatelně do pevného českého bláta. Neexistuje již.


Zatím nejnovější nahrávka ZNC vyšla jako dvojalbum pod názvem Tvrdí kluci nepláčou. Proč jako dvojalbum, když by se všechny písně vešly i na jeden disk?
To je přece vysvětlené přímo v bookletu CD. Sice je to podané takovou trochu zavádějící formou, ale ty věci nám byly opravdu vytýkány a tudíž jsme to zneužili k obrazu svému. Celkově je to spíš fór, který spousta lidí vzala naprosto vážně, což je, vzhledem k formě, jakou je to podané, dost překvapující. Prvotní impuls k téhle podobě dal nevědomky už před pár lety Déma, když pořád mrmlal, že naše desky jsou dlouhé a že nevydrží CD poslouchat na jeden zátah. Když jsem se ho zeptal, jestli mu to nevadí u kazet (třeba u Neználka, který má 90 minut), řekl, že ne, protože je musí v polovině vyndat z přístroje, obrátit na druhou stranu a tím rozbít tu neuchopitelnou délku. A tak jsem ho chtěl potěšit.


Na značce Sisyfos Records nevycházejí jen tituly ZNC. Vydal jsi například sólovou desku vašeho bubeníka Caina a také dosud nevydanou nahrávku Otcových dětí. Zapomněl jsem na něco? A co připravuješ dalšího?
Vyšla ještě Musica vagantium, což je středověká záležitost, dále dvojka Démophobie, ke které snad Déma v dohledném časovém horizontu přidá další díl, a plzeňská partička Laik, což je takový písničkový bigbítek .Bylo mi trochu líto, že ty pěkné písničky vydávají takovým tím "nakolénózním" samopalem. Otcovy děti si Jarda Svoboda připravil a vydal vlastně sám, jen jsem mu to přikryl logem a trochu vypomohl. Svým způsobem považuju za čest, že jsem se na té desce mohl nějak podílet. Myslím si, že Noc a den patří k tomu nejlepšímu, co u nás kdy vyšlo.


A co příští album Znouzectnosti. Kdy se dočkáme?
To nevíme ani my sami. Pořád se dělají nové věci, zatím je jich něco kolem třinácti, ale vzhledem k naší stále větší lenosti je to, jak se zpívá v jedné (ještě federální) písni, "vo hviezdach".


Caine: Písničkářům nesahám ani po kotníky
Caine, bubeník Znouzectnosti, vydal na konci loňského roku sólové album Tajemství na dálku stačí. Z textů je patrný autorův křesťanský pohled na svět, hudba vychází z dobré tradice rockového písničkářství.


Cítíš se vůbec být písničkářem?
Lichotilo by mi to, ale necítím se být písničkářem. Za totality pro mě písničkáři byli lidi, kteří za nás dokázali formulovat naše myšlenky. Nahrazovali vlastně osvětu, v jejich koncertech byly zprávy z domova i ze světa. Byli to pro mě takoví renesanční lidé a já mám pocit, že jim nesahám ani po kotníky. Ale cítím se - a to se asi zasměješ - být spíš básníkem, který zpívá své výplody.


Napíšeš tedy nejprve text jako báseň a teprve potom jej zhudebníš?
Většinou to tak je. Ale nedávno jsem dostal kapky od svého kamaráda a od hudebního producenta alba Přémy Haase. Ten mi totiž neustále vysvětluje, že písničky musím dělat jako písničky. Že je moc hezké hrát si ty básně doma, ale že když je chci předvést širšímu publiku, musím jim dát písničkovou formu. Totéž slyším koneckonců i od kluků z kapely Znouzectnost. Po těch letech mi to pozvolna dochází, a tak se teď snažím dělat zároveň hudbu i text.


Tajemství na dálku stačí je tvůj druhý sólový projekt. Předcházelo mu demo Caine 96, které je teď přiložené k novince jako bonusový disk.
Správně se to jmenovalo Nekonečno. Ale nebylo to původně myšlené jako nějaký hudební projekt. Já jsem v té době měl už hodně písniček a měl jsem přátele, kterým bylo tehdy o Vánocích nějak zle. A tak jsem si řekl, že by bylo hezké něco jim natočit. Přéma Haas mi navrhl, že by se z toho mohlo udělat takové demo pro širší okruh lidí.


Co tě jako člena známé kapely vůbec vede ke skládání vlastních písniček?
Co mě k tomu vede, nevím, ale zatím nemůžu jinak. V dobách začátků "Znouze", kdy to bylo mnohem víc o drzosti, jsem si svoje věci prostě do kapely procpal, jenže mí kolegové Golda a Déma jsou mnohem plodnější a lepší autoři. Není snadné s nimi udržet krok, natož se prosadit. Zvlášť když se tu na srozumitelnosti mých písní podepisuje pořád i ten "křesťanský" akcent. Prostě mi to nejde, mluvit osobně a přitom tuhle zkušenost tajit... Takže já vždycky založím nějakou další kapelu, do které ty své písničky procpávám, a to obvykle až do té doby, než v ní vyroste jiný, schopnější autor a než mně začne připadat, že svým prosazováním ji jen brzdím. Posledním příkladem jsou třeba Tři dřeváci. No a tak logicky nakonec, abych ty své věci vůbec udal, hraju je sám (respektive momentálně v duu s Jitkou Rusovou z Prahy).


Na desce tě doprovází tě "kapela" Haasband... Co tedy všechno na albu dělal Přéma Haas, bývalý člen ZNC a jinak především lídr kapely Navzájem?
V podstatě měl na starosti celou hudební stránku a pomáhal mi i s výběrem písniček. Přéma je především dobrý kamarád a především to byl první člověk, který se za ty písničky nějak postavil. Byl to první, kdo mi řekl: Dělej to, má to smysl. Pomohl mi v prvních krůčcích na veřejnost a já si ho za to moc vážím. 






 


 


 


 


 


 


 


 


 

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/04