23.6.2006 | Autor: Ivan Ivanov | sekce: publicistika
Dlouhotrvajícímu tichu kolem kdysi vlajkové lodi domácího jižanského a blues rocku je konec. Žlutý pes ve svém tradičním devítičlenném obsazení vydává v těchto dnech nové album s názvem Rok psa. Protagonisté kapely Ondřej Hejma a František Kotva tvrdí, že jejich hudebně zábavné těleso je pořádně nažhaveno. Byli náramně přesvědčiví.

O Žlutém psovi nebylo dlouho slyšet, proč nastala ta pauza ?
O.H. – Zdeněk Juračka říká, že v hudbě jsou nejlepší právě pauzy (smích..). Nebyla to zase tak dlouhá pauza, protože jsme po Čínské otázce vydali Best Of, kde bylo pár nových písní a potom jsme se s Frantou Kotvou věnovali kapele L.L. Jetel. Když se to tak vezme, natočili jsme jednu a půl desky nových věcí. Ze světa hudby jsme úplně nezmizeli, ale pro Žlutého psa to pauza určitě byla, řekněme vynucená okolnostmi. Teď jsme rádi, že máme novou desku, protože fanoušci jsou asi natěšení a říkají si, copak je u nich nového.

Co to bylo za okolnosti?
F.K.- Jak jsme říkali, dělali jsme na jiných deskách a teď jsme skoro rok připravovali novou desku.
O.H. –Je pravdou, že původně L.L. Jetel byl koncipován jako moje sólová deska. Nakonec tomu tak nebylo, byla to nová kapela, ale život to tak přinesl, nebylo to promyšlené.

Proč jste vůbec s Frantou Kotvou založili L.L.Jetel, který hudebně ani zvukově nebyl moc vzdálený tomu, co děláte se Žlutým psem?
O.H. – Byli tam jiní lidi, byl tam Radim Hladík, Erno Šedivý na bubny. Těžko se to vysvětluje, taky málokdo to pochopil, ale byly to naše idoly, se kterými jsme si chtěli zahrát a já jsem věděl, že taková šance by se nemusela znovu naskytnout. Nutné je ale zdůraznit, že to nikdy nebyla alternativa Žlutého psa, nikdy.

Přesto, nebyl za posledních pět let Žlutý pes v krizi?
O.H. – No, počkej, za posledních pět let ne. Měli jsme velkou krizi v roce 1983, kdy někteří členové kapely emigrovali a rok jsme nehráli, ale od té doby ne. I když byl L.L. Jetel, Žlutý pes vedle toho koncertoval.
F.K. – Navíc, Žlutý pes nikdy nebyl extra profesionální kapela v tom smyslu, že její členové jsou závislí jenom na hraní v ní. Každý z nás má ještě několik kapel, nebo další práci. Takže abychom to nazvali krize, to by se musela ta kapela rozpadnout.
O.H. – Jestli si myslíš, že ta pětiletá pauza byla důsledek nějaké krize, tak to nebylo. Čínská otázka uzavřela nějakou etapu a my jsme si říkali a co teď dál, tak to opravdu nastalo, a proto byl L.L. Jetel, ale teď jsme zase zpátky se Psem.

Zdá se mi, že Rok psa je daleko rockovější deska než její předchůdci. Byl to záměr, když jste ji začali natáčet?
O.H. – Já bych řekl, že jsme tento záměr měli vždycky, ale málokdy se nám podařilo ho zrealizovat (smích). Vzpomínám si, že i při natáčení Čínské otázky jsme si říkali, jak to bude našlápnutý, ale nakonec to ten život zařídí jinak. Náš původní bubeník Jiří Hrubeš, který emigroval a dnes žije v Londýně, se k nám vrátil autorsky a přinesl několik tvrdších věcí jako je úvodní Nádherný ráno, a to možná předznamenalo charakter celé desky.

Proč na posledních deskách Žlutého psa byl takový odklon od jižanského roku k popovějšímu zvuku?
O.H. – Nebylo v tom nic vykalkulovaného, nikdy jsme neřešili, zda budeme hrát tvrdě, nebo měkce. Může tě ovlivnit spíš to, jaké písničky měly úspěch v rádiích jako Sametová atd. a pak si říkáš, co kdybychom zkusili ještě jednu takovou. A to tě pak možná zavede do takových oblastí. Je to především otázka materiálu, co se tam sejde za písničky. Když kluci přinesou bigbít, tak já otextuju bigbít. Když já přinesu nějaké folkové písničky, tak z toho může pak být Sametová.

Text písní Nádherný ráno obsahuje odkazy na vaše starší písničky, je to druh bilancování?
O.H. – Přesně tak, pojal jsem to jako určitou rekapitulaci. Něco bylo a teď je zlom, je nádherný ráno a začíná rok psa.

Je něco osobního ve frázi “Křídla mi nemůžete vzít”, která několikrát zaznívá v dalším textu?
O.H. – To je příběh posledního kovboje, který jde od jedné ženský k druhé a ví, že je to špatně, protože vždycky si myslí, že je to konečně ono. Nakonec jde dál, a to je ta svoboda, ta křídla.

Necítíte se občas taky jako ty poslední kovbojové v rockovém světě?
O.H.- No samozřejmě(smích), pochopitelně, když se díváme kolem sebe, kde jsou ti kluci, se kterýma jsme seděli kdysi v Bunkru, Lucie nebo Wanastovky, se kterými jsme prožili ta devadesátá léta. To je všechno pryč

Čím to je, že Žlutý pes přežil?
O.H. – Nepřemýšlel jsem o tom a teď improvizuji, ale možná je to kvůli tomu, že jsme na tom nebyli existenčně závislí, což je z principu špatně, ale teď se to ukazuje jako výhoda. Kapely, které jsou na tom závislé a dobře se prodávají, se dostanou se do nějaké konjunktury a docílí určitého vrcholu, kde to dál nejde. Pak nastupuje sestup, který je depresivní. Všichni jim vyčítají, že už to není ono, že je to horší a horší, až nakonec to zabalí. My se držíme na té své úrovni, někdy je to horší, někdy lepší, podle toho, jak se zadaří, ale nikdy nejsou dramatické změny, jelikož máme radí muziku a baví nás to.
F.K. - Ten důvod je větší než ekonomická otázka věci. Nechci, aby to znělo banálně, ale bylo to vždycky víc než ty prachy.

Záleželo vám pak, zda ovládnete zase vrchol hitparády, či ne?
O.H. – Samozřejmě, že záleželo, to je cíl, ale nesmí to být to jediné. My jsme zažili vrcholy hitparád, zlaté desky a ceny Gramy a jsou mezi námi kluci, kteří to zažili dva i třikrát za život jako Franta v osmdesátých letech s Tangem, nebo Zdeněk Juračka již v šedesátých letech, která si já ještě ani nepamatuju. Takže oni to všechno zažili, i ty návraty potom a když člověk tohle přežije, potom je to dobrý. Akorát se nesmíš z toho posrat (smích). A když po pěti letech přijde nějaká další Sametová, tak to bude jedině dobře.

A máte pocit z některé z nových skladeb, že by mohla přijít ?
O.H.- No, jé, jéé, když jsme natáčeli, měli jsme ten pocit několikrát denně(smích).
F.K. – Záleží, co jsem před tím hulili(smích).

Skladba Sklenička vypovídá spíš o jiných zálibách.
O.H. – Sklenička je součást toho všeho a manželky možná na ni občas i žárlí.
F.K. – Mně to přestalo nějak chutnat, i když mě paní doktorka varovala, že náhlá a úplná abstinence je špatná věc. Já nepiju, ale rád si zahulím.

Psáno pro: časopis mGuide 2006/05