Zajímá vás hudba? Nebo poctiví sobci?
5.11.2002 | Autor: michal nanoru | sekce: publicistika
Věděli jsme, že čtvrtá deska EOST bude událostí roku. Bylo v celku jedno jaká bude. Událost nepotřebuje znamínka +/-. I kdyby byla pod úrovní prací, které poslední dobou Muchow pohazoval (povětšinou remixy), pořád by byla nejdiskutovanější luštěnkou. A i kdyby byla na úrovni těch příležitostných prací, byla by na vrcholu, se vším tím málem, co skvělého tu vychází. Jenže ouha. Přiznám se, že jsem to trochu podcenil. Pluto na kompilaci Planet Sound časopisu Živel mi mohlo naznačit, ale já myslel, že je to jen taková legrace. Slowthinking (roztomilé, no ne?) nejenže překonala samotného Muchowa i jeho spojení s Kateřinou na In Dust 3, která v jejím světle vypadá jako vybledlý pohled z lázní, ale ona vůbec nehleděla na české poměry. Na to, že by jako správná česká deska měla mířit do Krakonošova, spokojit se s tím a tím pádem setrvat asi tak ve třetí světové lize. Ne. Ona si to pomalu namířila někam, kde se říká světová elita. Zvukem, dotažeností, rozmyslem, invencí, emocemi, náladou i obalem... je všude, kde má být. Ne, že by mi bylo jedno, že se to svět asi nedoví. Ale to u její kvality nehraje roli. A teď si uvědomuju, že jsem jim to vůbec neřekl. Tedy: Kateřino a Honzo, ta vaše deska je... nemám slov!
Jo a ten rozhovor, to byla švanda.
Na začátku 90.let se Extáze pohybovala v extrémech, tohle je už takové zklidnění.
M: Hele, já nevím, ale fotograf Adam Holý třeba říkal, že mu to přijde odvážný. Pro někoho jsou to asi tedy pořád extrémy. Zklidnění je to možná v porovnání s nějakými nasranými teenagery, ale s těmi už jsem se dlouho nesetkal. Mám pocit, že poslední nasraný teenageři byli někdy v sedmasedmdesátym.
K: Deska není zklidněná, spíš vyrovnanější.
Vaše melancholie je zabalená do veselé omáčky. Když máte fotku na prázdném parkovišti, které by mělo být smutné, je tam s vámi veselé sluníčko.
K: My neděláme smutnou hudbu. Nejsme takoví ti, co to mají vevnitř, ti smutní, co vědí o životě víc než ti veselí. Ale naše hudba o něčem vypovídá. Třeba v jaké jsme životní náladě. Nemluvím za Honzu. Jsi hodně veselej člověk, ale pořád málo veselej. Když uděláš něco veselýho, pro ostatní je to ještě melancholický. Neraduješ se každej den jen proto, že jsi optimista. I když bych chtěla. Já už ani nevím, co je to dobrý a co je to špatný. To je podle mě melancholie, nebo ne?
Ale na desce jsme přesně věděli, co chceme. Chtěla jsem se na ní víc podílet, víc o ní přemýšlet. Možná něco říct a možná se i uzdravit. Tentokrát jsem do toho víc mluvila, napsala víc textů - i když se na mě muselo tlačit - chtěla jsem něco sdělit. Ne, že bych chtěla na někoho apelovat, nejsou tam snahy o poslání typu 'nefetujte a mějte se všichni rádi' a 'tenhle svět je špatnej'. I když to tam je podprahově. Jen nechci napsat nějakej blábol, kterej se bude 10x opakovat. Byl to můj osobní úspěch. Jsou to hodně osobní věci a pokud si z toho někdo něco odnese, ráda mu je předám. Ale prvotně jsem to dělala pro sebe, sama si něco dokázat, překonat sama sebe. Spíš než myslet na to, jak napsat něco, s čím se dvacetiletý holky ztotožní a budou prožívat ten příběh se mnou. Nikdy jsem to nedělala; nejsem člověk, který se vyjadřuje psanou formou. Nepíšu dopisy, nerada píšu textovky. Soustředit myšlenky do čtyř veršů je pro mě problém. Na In Dust 3 to bylo spíš neuvědomělý. Tentokrát to byla soustředěná práce, vložila jsem do desky mnohem víc. Ale jinak nemám pocit, že bych měla moc co říct. Stejně to je jen o lásce a o tom, jak něco řešíš se svým klukem. Vždycky to tak dopadne. Ale hrozně mě to bavilo, byla radost něco tvořit, jenom za sebe, konkrétně. Furt jsem chodila se slovníkem a s discmanem a hledala správný slova k tý hatmatilce. Připadala jsem si jako studentka. Nejsem žádnej básník, z mýho pohledu by se ta deska měla jmenovat Dictionary. Nebo Vocabulary.
Lidi mají pocit, že hudebníci mají co říct. Což je většinou scestný, že.
M: Jeden z největších omylů lidstva! Nejsme snad důkazem?
To mi povídej.
M: Co má ale chudák hudebník taky pořád vykládat, když je štastnej, že konečně dodělal desku a hned na něj nějakej kritik vybafne, co že tím chtěl vlastně říct? Je nesmysl všechno okecávat.
K: Když pak takovej kritik něco napíše, lidi už to tak potom vidí.
To mám s obalem. Ovlivňuje vnímání hudby.
K: Rozumím. Ale obalem konkretizuješ hudbu, což se ti nemusí podařit vyjádřit. A hlavně to každý vidí jinak.
U minulé desky jsi říkal, že obal není důležitý.
M: Jasně, že je všechno kolem kapely důležitý a chtěli bychom, aby to bylo podle našich představ. Ale hlavně jsme dělali hudbu, ta je - pro mě - to nejdůležitější. A taky mimochodem znám pár desek s úplně úděsným obalem, u kterejch je mi to ale jedno, protože jsou to skvělý desky.
Kateřino, ty ses od minulé desky střašně zlepšila. Trénovala jsi?
K: Ne. Je to jen tím, že jsem tuhle desku mnohem víc prožívala. A hlavně ty písničky jsou jiný. Vždycky jsem měla pocit, že musím zpívat nahlas, silným, plným hlasem. Teď jsem našla jiný způsob, jak zpěvem něco vyjádřit. Může to být víc potichu, můžu si hrát s rytmem nebo se slovy, nebo třeba jenom pískat. Předtím jsem měla pocit, že to hlavně nesmí být falešně. Teď vím, že se vším se dá pracovat jako s materiálem. Neříkám, že takhle budu zpívat do smrti, chci hledat dál, ale teď jsem se mnohem víc 'našla'. Teď už vím, jak a co dělám.
M: Vždyť předtím nikde nezpívala, ani texty neskládala.
Pomáhá ti, že si píšeš texty?
K: Jo. Ale když ty slova zpívám, beru je jako zvuky. Vnímám melodii a rytmus slov, než že bych zpívala 'krásný' a myslela si 'krásný'. Nebo ošklivý. Ale když si text napíšeš sám, přesně víš, o čem zpíváš a hlas ti sám hraje. Máš tam vědomí emoce. Je to jednodušší nebo niternější nebo zajímavější, než když zpíváš cizí texty. I když s těmi se můžeš ztotožnit stejně, cítit tu emoci. Taky můžeš zazpívat cokoli a emoci si vymyslet. Texty by nemusely mít žádný význam, nositelem emocí je zvuk. A pokud tu emoci znáš, můžeš ji tam dát.
M: A další možnost je, že jseš dobrej zpěvák a dobrej herec a prostě víš, jak na to.
K: Většinou se to pozná. I když třeba Iva Bittová zpívá většinou cizí texty, až se musíš divit. To nejsou její slova? To není její prožitek?
Projekty, jako je váš, si vždy představuju takto: muž-producent-rozum-mašinky + žena-dítě-zpěv-emoce. Je to tak?
M: Tím že vím, že to připravuju pro Káču, pracuju jinak, než kdyby to měl zpívat třeba Samir Hauser. Což je tedy asi ten 'rozum', kterej máš na mysli. Zároveň to ale musíš cítit, aby se ti to povedlo. Spousta lidí má rozum, ale nemá cit - třeba vkus je cit. Ne všichni inteligentní lidi mají vkus. Je to půl na půl. Ale nemysli si, Káča sice je citlivá, ale špetka rozumu v ní taky je.
K: Špetka rozumu!
M: No je, ne?
Mám-li taky chvíli mluvit 'seriózně', In Dust 3 byla schválně industriální. Ne ve smyslu 'řežeme do kovovýho materiálu', ale v tom, že se stane součástí průmyslu. A vznikala obráceně. Písničky se sbíraly v průběhu několika let a pak se honem, ve stresu natočila. Teď, protože máme svoje studio, jsme všechno skládali a točili v klidu, průběžně a necítili stres z několika málo dnů ve studiu. Takže jsme v klidu nechali pracovat náš 'cit' a co prošlo tímhle 'citovým' sítem, pak dostalo prostor k dokončení tím 'rozumovým' faktorem.
Ale je stejně těžký bavit se o hudbě jako o emocích v ní. Tahle deska je hmotná jen co se týče materiálu, ze kterýho je nosič. Jednoduše řečeno, snažili jsme se, aby nebyla překoumaná. To byla In Dust 3. Věděli jsme, že je přechytračená, přearanžovaná. Teď jsme to potlačili.
K: Ale proto jsme se nad tím museli zamyslet.
M: Když to říkáš ty, je to jasnej důkaz o tý špetce rozumu.
Mě Slowthinking připomíná Lamb - tím kontrabasem - a zpěv Björk.
M: Fakt? Kontrabas tam je ve dvou věcech. To je jako kdybych měl nohy do X a tys řekl, že ti připomínám Elvise Presleyho. To je furt dokola. Třeba o Pluto někdo napsal, že mu připomíná Moloko, jen proto, že zrovna měli singl Time Is Now, kde je taky španělka.
Ale jo, Moloko by to mohli být. Tou ulítlostí, tím, že je to chlápek s holkou, je to elektronické i melodické. A vůbec tu nejde o osočení z kopírování. To je jen další berle při snaze o přiblížení, popis hudby.
K: Aby to nemělo ten efekt, že když to řekneš, oni to tam budou vidět.
M: Slyšet, ne?
Toho bych se nebál...
K: Do zpěvu Björk mám hodně daleko, to bude jen pocitový. Když máš tak silnej vzor - můj největší hudebně i zpěvem - nějak se to tam asi projeví. Na jednu stranu mě to těší, ale na druhou stranu každej chce bejt originální. Já mám taky pocit, že se v mým zpěvu něco pohnulo, i když si nemyslím, že by to bylo nějak skvěle zazpívaný. Björk zpívá furt stejně, ale má tak úžasnej hlas a tak velkej rozsah, že nepotřebuje zpívat jinak. Je takovej magor, že to v tom hlase je a ona nepotřebuje nic jinýho. Ale já, protože ten hlas nemám, musím víc hledat. Teď bych se ještě chtěla dostat na úroveň Erykah Badu a bude to v pohodě. Ale pár triků už jsem se taky naučila.
M: My jsme objevovali sami sebe. Je to sobecká deska. Pro lidi, který zajímá hudba. Protože pokud se na ni nebudeš soustředit, bude tě tam pořád něco srát, pořád tě tam něco ruší, není to kontinuální rytmickej obal k nějaký tvý činnosti. Pořád od tebe něco chce. Takže je pro lidi, kteří mají chuť, čas a náladu vzít si ji třeba do walkmana nebo si doma ztlumit světlo a jen poslouchat.
Takovejch už asi moc není.
M: Možná ne, ale když jdou lidi do kina, taky mají dvě hodiny zabitej čas. Tohle je jen čtyřicet dva minut a CD-ROM, kde máš klip, film o natáčení desky, scany rukopisů textů a stopy, který si můžeš vzít a udělat si remix!
K: Přece si nekoupíš desku, abys ji dal do rádia a šel luxovat! Asi si ji chci poslechnout, ne?
M: Tak se podívej, co se prodává a zamysli se, proč si lidi koupí desku Taneční liga 59. To přece neposlouchají. Dají ji tam, když přijde návštěva.
Lidi už nejsou zvyklí být v prostředí, kde nic nezní.
M: Spousta lidí má puštěnou televizi a nekouká na ni. Tady v kavárně taky něco hraje a nikoho to nezajímá. Třeba u hip hopu je konstantní rytmus, ten by taky nikomu nevadil. Sice ti uteče to sdělení, který je tam podstatný. Ale nerušilo by to. Slowthinking jo. Proto by bylo super domluvit se třeba na týden a nehrát, neprodukovat, utnout muziku ze světa. Lidi by pak možná začali zas muziku vnímat a poslouchat. To je jako s Karlem Gottem po revoluci. Ten se tak devalvoval, že je už každýmu fuk. Dřív když někde vystoupil Karel Gott, byl to svátek. ("Stuart Home vydal před 10ti lety Art Strike Manifesto. Mluví o tom, že všechno je tvůrčí a tvořivé a všichni tvoří a tvoří a tvoří, čím dál víc a rychleji se řítí výrobní pás tvoření. On říká Stop. Přestaňte vyrábět věci. Zkuste dva roky neudělat žádné umění, nic tvůrčího, ať vidíme, co se stane. Pořád na to musím myslet, jak se ti lidi zastaví a začnou panikařit - Nemůžeme to zastavit!" říká Grant Gee - pozn. nan)
K: Ach jo, zase ten tvůj Karel.
Co Dušan Neuwerth?
M: Líbat ruce, uši a mozek na potkání! I když s tím mozkem to nebude jednoduchý.
Desce hrozně pomohl. Prací na Slowthinking ukázal, že nemusí vždycky produkovat kapely, který hrajou nějakej poprock, kterej on dokáže zabalit, aby byl interesantní pro hudebního dramaturga v českym rádiu a kapela zůstala celá. Nám pomohl jako čistý producent s odstupem od materiálu. Nezaujatej tím, že poslouchá svůj zpěv nebo fascinovanej tím, že natočil nějakej zvuk tak, že dal mikrofon do roury a otočil zvuk pozpátku. Neměl ty zbytečný informace kolem. Vsadili jsme na jeho vkus a otevřený dialogy. Jsem rád, že jsme to dělali s ním. Jako správný producent se snažil vyzdvihnout to, co děláme a podpořit to svými schopnostmi a mírou svého vkusu. A hlavně má stejnej smysl pro humor jako my.
Nemáte pocit, že jste tady v Čechách trochu mimozemšťani, exoti? Že žijete v intencích spíš Británie, než Čech? Oblečení, hudba, design, fotky, fungování šoubyznysu...
M: Já se nikdy nezajímal jen o českou scénu, krom doby, kdy jako dítě vidíš 7x denně v TV Michala Davida, a pak se ti to prostě musí líbit. Vždycky mě zajímala anglosaská scéna a asi se to odrazilo i v nás jako takových. Máme třeba ty 'západní kecky' na nohou, protože žádná česká firma nedělá boty, co by se nám líbily. I když, jedny oldskoolový botasky jsem si před nedávnem koupil.
Prostě máme smlouvu u českýho vydavatelství, vydáváme v Čechách a to prostředí samozřejmě bereme na vědomí... Jen nemáme stejný vkus jako třeba Kabáti a pohledem do žebříčku zjistíš, že tedy větší procento Čechů.
K: Ale co je vevnitř? Co je česká fotka?
Já si ji představuju černobílou, takovou bigbítovou.
M: Já zas v aťasu - nasvícenou metalovou deku.
Ale toho bys našel víc. V obchodech například je úplně jiný jídlo, než bych chtěl. Nebo vyjedeš za Prahu někam do hospody a jakmile řekneš, že jsi vegetarián, jsi nemocnej. Je tu spousta věcí, který nás mrzí a který nás diskvalifikujou do pozice mimozemšťanů. Ale taky ne všechno v cizině je skvělý. Teď tu třeba slyším skupinu Queen, která podle mě patří mezi tři nejhorší skupiny vůbec. Mají sice tři vynikající skladby - jak se jmenuje ta nejlepší si teď sakra nemůžu vzpomenout nějak, bla bla bla bla Dust, taková ta s tou killerskou basou -, pak Under Pressure a You Don't Fool Me, ale zbytek...
To je jen tak na okraj, ale můžu ti říct příběh, který specielně ty, píšící pro tenhle časopis, oceníš. Před rokem jsem byl v Itálii na Songwriting Week od EMI, byli tam lidi z celýho světa. Po několika dnech jsem si najednou vzpomněl, že mám s sebou Rock & Pop a přinesl jsem ho do společenské místnosti. Tam nikdo nechápal, co se to děje. Byly tam fotky kapel k rozhovorům. A ty lidi kolem se - nekecám - váleli smíchy a nevěřili mi, že to nejsou fotky in flagranti, že to jsou promofotky, který ty kapely musely vidět a říct si 'jó, supr, to je vona, ta se povedla'. Všichni tam na to koukali a říkali si, že to není možný, že tohle někdo dá jako svoji fotku do časopisu. To bylo zrovna nějaký specielně dobrý číslo, asi z loňskýho ledna. Nechápali, že já jsem ze stejného regionu a pouštim jim In Dust 3 a mám na sobě to, co jsem měl, když jim ukazuju tenhle časopis. Od tý doby musím kamarádovi do Anglie povinně posílat Rock & Pop a on ho má ve studiu místo nějakýho místního Sorry. Bohužel.
K: Nevím, jestli by ses cítil líp v Anglii nebo kdekoli. Je spousta lidí, který zase utíkají sem. Já teď třeba nacházím cestu k lidovkám, hlavně moravskejm. Ale nedokážu to dělat, necítím to, jako třeba Ondřej (Anděra, pozn. -nan-), kterej to mixuje s rapem. Já třeba miluju kroje - ty Ondřej nenávidí, řeknu, že se mi líbí kroj a on odchází.
M: To věřím, já už jsem se chtěl zvednout.
Jak teď vypadá naše první elektronická generace, která původně vyšla z jednoho klubka? Rozpadla se definitivně?
M: Pro mě byl velkej problém, když kvůli rekonstrukci zavřeli Slávii. To samý s kavárnou v Bunkru. Tam se všichni potkávali, vznikla tam spousta projektů. Teď tu není místo, kde by se lidi mohli potkat a vyměňovat si informace. V Čechách schází komunikace.
Praha je malá, jakmile někam jdeš, potkáš tam všechny.
M: Jasně, ale tak někam běž. Mě nebaví postávat v klubu, bejt ohluchlej duckou a nepokecat si. V kavárně Bunkru jsi si mohl popovídat, dát si flippera... a o patro níž byl klub a rádio. Jasný centrum. My jako kapela se snažíme komunikovat. Na desce hraje Floex, dělal remix, dělali ho i Wich a Sport...
Ale ty vůbec neznáš.
M: No právě. To je důkaz tý snahy, ne? Znám je jen z mailů, textovek a jejich webu. Ze starý party se třeba potkávám pravidelně s Čechťákem každý týden na fotbale. Ale jinak okolo vidím strašně málo snahy třeba o společnou tvorbu, bavit se o ní. Třeba to nikoho tak netankuje, nemá potřebu. Ale mě to baví! Myslim, že my jsme komunikativní kapela.
K: Já sama v tom žiju, bylo by mi blbý někomu něco cpát, nebo jenom přijít za někym a říct mu: bylo to dobrý, bylo to blbý. A fascinuje mě, když se pak dostanu mezi lidi, který jsou každej odjinud a přitom spolupracujou, dělají divadla, výstavy. Vidím, že to funguje a já si mezi nimi připadám jako blázen. Mrzí mě, že jsem tak zajetá v tý nekomunikaci, stydění se. Já těch lidí moc neznám, vidím to z dálky, ale mám pocit, že v elektronický scéně jsou všichni hrozně chytrý, dělaj si to svoje a po očku sledujou konkurenci. Funguje tam nějaká rivalita, ramena, ambice, chtějí prorazit, a bejt 'jako někdo'. Když se pak podíváš na hip hopovou scénu, je sice stylově jednotnější, ale mnohem pospolitější. Všichni se znají, chodějí si na koncerty, koncertujou spolu, je to komunita. Možná, že to je právě jen v hip hopu, v jeho tradici.
Pořád jedeš hip hop?
K: Je mi ze všeho nejbližší. Je lidštější - a to nejen českej hip hop. Většina těch lidí vyšla z ulice, nebo k tomu mají blízko. Jsou to normální lidi, zajímají se o graffiti i umění. Nebojí se, jsou bezprostřední, otevření a... ano, dělají věci upřímně. Samozřejmě to nemůžeš házet do jednoho pytle. Možná je to jen tím, že takový lidi jsou kolem mě. Pak si poslechneš desku MCho Mikročipa a to stačí. Opravdu se o všech těch kapelách nedá říct, že jsou upřímný a mají bezva texty. Ale budu 100x radši poslouchat Penery Strýčka Homeboye, i když si můžeš o nějakejch jejich textech říct, že jsou to občas lopaty. Ale furt radši lopatu než nějakýho intelektuála, kteréj 'tvoří', šudlá ty čudlíčky a říká si, budu jako ten Honza Muchow nebo Goldie!
M: Protože když v hip hopu cancáš o něčem, o čem nic nevíš, lidi tě nebudou poslouchat, protože to jednoduše poznají.
Smrt taneční hudby a nový úsvit kytarovek.
M: (směrem ke Kateřině) Tak s tím se poper.
K: Cože?! Teď mi vypadla žvejkačka. No, v podstatě si myslím... i když na druhou stranu... v podstatě si rozumíme, ne?
M: V momentě, kdy zlevnili počítače, kdy si můžeš vypálit hudební software od kámoše zadarmo nebo stahovat zvuky z internetu, může hudbu dělat každej. A to je na tom výborný. Ale taky se objevilo mraky 'eletronickejch mágů', tak zase asi začaly scházet písničky. Už nebavějí pětiminutový rytmický věci. U kytarovky ti nejde o to, jak je to zabalený, ale o melodickej nápad a o čem je text, a to, že jsi ty akordy slyšel patnáctkrát ve stejným pořadí, ti nevadí. U elektroniky záleží na zvuku a originalitě. Song tam nemáš, leda groove. Ty lepší nebo přeživší jsou spojením obou. V Born Slippy funguje ten beat, ale rozjíždí to lidi a nezapomenou to, až jakmile tam nastoupí Karl Hyde se zpěvem nebo klávesa, která tomu dává harmonickou změnu a dělá z toho song. I u Chemicals jsou singlovky zpívaný, nebo se samplem něčeho, čeho se lidi můžou chytit. A třeba Radiohead, který na posledních deskách hodně flirtujou s elektronikou, svojí popularitu vytěžili z písničkový kytarový desky OK Computer. A i v současnosti pořád dělají songy a ne změti zvuků.
K: Živý nástroje mají duši sami o sobě. To stroj nemá. Paradoxně pro něj musíš mít víc citu, jinak to není dobrý. Na Slowthinking máme záměrně víc živejch nástrojů. Kontrast živýho a elektronickýho zvuku je dobrej.
M: Umělohmotnej zvuk musí mít smysl. Nemá smysl používat elektronický náhražky akustickejch nástrojů, má smysl pracovat s elektronikou na tom, co živej nástroj nezahraje.
Tahle deska je poctivá. Pokud tam elektronickej zvuk je, je takovej, kterej nemůžeš udělat na přirozenej nástroj. A proto, že jedině tenhle zvuk zahraje to nebo jak my chceme.
Vše, co na desce je, má svůj důvod?
M: S tím jsme strávili nejvíc času. Vše, co tam nemuselo být, každej chlup šel ven.
To si za tou deskou musíte strašně stát?
Unisono: To si za ní teda stojíme.
P.S.:
Kateřino, na co jsi v životě nejvíc hrdá?
Já jsem v životě nejvíc hrdá na to, že jsem se naučila řídit auto!
Komentovaný tracklist J. P. Muchowa:
Sychro
Záměrně úvodní skladba. Začíná z úplného ticha (logicky...), asi vůbec nejtišší skladba desky. Vznikla jedním vrzem, ráno jsem začal a večer byla hotová. Lépe řečeno, v noci jsem začal a ráno byla hotová. Taky jedna z mála, kde nehraje žádný host, natočili jsme ji sami s Katkou. Dušanův komentář, když jsem mu Sychro poprvé pustil, byl: "k tomu nemám co dodat." A šli jsme ji rovnou smíchat.
(K: Je o tom, co máš udělat, když se ti nelíbí život ve městě, nebo jakémkoli místě, kde ti to není příjemný...)
Local Distortion
Nejdéle se vyvíjející a nejvíc času zabírající. To se týká všech elementů - skládání, nahrávání i míchání. Poctivě jsme na ní strávili dva roky a vlastně rámuje celé období vzniku Slowthinking. Složil jsem ji mezi prvními, ale jako poslední byla domíchána. Tady, na desce poprvé, hrají důležitou roli hostující muzikanti, konkrétně Jan Veverka a Martin Plachý na dechové nástroje. Komentář Zděnka Marka (Here) k této skladbě: "to je takovej industriální kabaret, ideální hudba do šantánu třetího tisíciletí."
I'm (Not Really) Optimistic
Neustále mě udivuje, že někteří lidé říkají, že na ně působí smutně. Pro mě je to učebnicový příklad hravé písničky. Netvrdím, že je to 'hepina', ale smutná.
Miss Underloops I.
První z krátkých předělů. Malé srandatracky, jejichž 'výrobou' jsem si zkracoval nudu při čekání na novou desku. Sifonův komentář: "jo, ty předěly jsou super, mít předěly na desce je takový hip hopový."
Bass 2
Vznikla ve stejném (prvotním) období jako Local. Další Kateřinina možnost rozšířit 'škálu výrazů'. Bass 2 je její původní pracovní název. Poté co jsme dopsali text, se měla (podle slov v refrénu) jmenovat Mad Like Honey, ale Bass 2 prostě zvítězilo. Hudebně je to pro mě takový malý mišmaš. Kontrabas Tadeáše Mesanyho je ve slokách takový 'hypnoticky psychedelický' a v refrénech najazzlý, moje kytary jsou ve slokách "Leningrad Cowboys meets Chačaturian" a v refrénech "Koudelka (Jáchyme, hoď ho do stroje) meets Hujer" a Kateřina zpívá jako "Vilík (Včelka Mája) meets Divá Bára". Úplně na konci hrajeme s Dušanem perkuse tak, že si cvrnkáme prsty o tváře...
Good At Frost
Název skladby je podle mého pravidla: když nevíš co s textem, který se ti líbí, ale nemáš ho ve skladbě kam dát, dej ho do názvu. Další takový příklad: Then I'd Have Less Time For Myself. Good At Frost měla původně být skladba, kde bude pouze zpěv s Rhodes piánem. Ale nějak se nám to zvrtlo. Vděčíme za to hlavně Dušanovi, který po mně chtěl, abych mu tam nahrál klik, protože přesně nechápal, kde já cítím první dobu. Najednou nás začaly napadat různé 'malé noty' a začali jsme dohrávat "něco nástrojů". Nakonec se z toho vyklubala jedna z nejkošatěji zaranžovaných skladeb. Využili jsme zde i 'služeb' Tadeáše a Lucy Fillery na cello.
Plain.Com
Jelikož tu Kateřina zpívá ...you start complain again..., mám pocit, že ta skladba je o mně. Asi nejvěrněji odráží Dušanovo tvrzení, že jsme 'svým způsobem' jakási odpověd na Už jsme doma nebo Dunaj. Nevím, co si o tom mám myslet, ale když jsem tuto skladbu slyšel poprvé smíchanou, začal jsem mu trochu rozumět. Je fakt, že kromě zpěvu a akustické kytary je tady pro nepřipraveného posluchače velmi obtížné se něčeho chytit. Audio chaos nám tady opět pomáhali vytvořit Lucy a Tadeáš. Mardošův komentář u této skladby byl: "já fakt nevím, jestli jste totálně IN, nebo úplně OUT. Jestli jako jste proti všem, nebo úplně se všemi."
Then I'd Have Less Time For Myself
Jediný autorský příspěvek mimo kapelu - a to text michala nanoru. Sice jsme ho nepoužili celý v jeho původním znění, ale jak jsem již zmínil, i zde jsme uplatnili pravidlo 'když nevíš, co s textem...' Skladba je takový divoký dialog mezi Kateřinou, jejím podvědomím a Floexovým klarinetem. Asi jediná skladba desky, kde znějí 'normální' bicí. Alespoň mluvíme-li o zvuku. Také jsme s Dušanem na tuto skladbu vymysleli vysokorozpočtový klip. Jedna z nejnákladnějších položek by totiž byl honorář pro bývalého vynikajícího lyžaře Ingemara Stenmarka.
Miss Underloops II.
Další krátký předěl. Tentokrát na téma Optimistic. Ale to asi nikdo kromě Kateřiny a mě nemá šanci poznat.
Happy R
Skladba, která vznikla jako poslední. Původně to byla celkem rychlá věc, ale pak se nějak zvolnila. Taky vznikla jedním vrzem. Potom jsme ale začali špekulovat s mezihrou a hustě jsme se zasekli. Nakonec, myslím, dopadla mezihra na výbornou. Je to virtuózní sólo absolutního zhulence na Rhodes piano, který se omylem zapojil do kytarového zesilovače. Skladba je 'unikátní' i v tom, že jsme tam nechali, jak jsem fistulí pomocně nazpíval Kateřině backvokál sboru.
WWW.EOST. PLUTO
Vznikla původně pro kompilaci Planet Sound časopisu Živel, v době první spolupráce se Sifonem a jeho beatboxem a zároveň i jeho rapem. Je to takový náš malý hold té malé planetce na konci sluneční soustavy. O Plutu jsme se při poctivé přípravě na skládání a studiu podkladů dozvěděli, že sestává pouze z plynů a že NASA chce tuto planetu vyškrtnout ze seznamu planet solárního systému, jelikož se stejně rozpouští a za několik tisíc let zmizí. Snad naše skladba vydrží déle. Původně na desce neměla být, chtěli jsme ji nechat jako raritu, neshodit ji tím, že ji dáme i na desku. Ale líbila se nám tolik, že jsem obětovali možnost mít raritu, než abychom obětovali písničku.
Sensor
Stejně jako bylo u Sychra od počátku jasné, že bude desku otevírat, tak bylo jasné, že Sensor bude na desce poslední. Skladba založená na kontrastu 'hodně hustejch' bicích a jemného piána. Hudba vznikla tak, že jsme se s Kateřinou střídali u piána a nahrávali střídavě její a moje hraní. Je to vyloženě společná skladba. Tu kousek hraje ona, tu já, tu ona přispěla kouskem textu a já ne.
Miss Underloops III.
Závěrečné "say hallo, wave goodbye."
Jo a ten rozhovor, to byla švanda.
Na začátku 90.let se Extáze pohybovala v extrémech, tohle je už takové zklidnění.
M: Hele, já nevím, ale fotograf Adam Holý třeba říkal, že mu to přijde odvážný. Pro někoho jsou to asi tedy pořád extrémy. Zklidnění je to možná v porovnání s nějakými nasranými teenagery, ale s těmi už jsem se dlouho nesetkal. Mám pocit, že poslední nasraný teenageři byli někdy v sedmasedmdesátym.
K: Deska není zklidněná, spíš vyrovnanější.
Vaše melancholie je zabalená do veselé omáčky. Když máte fotku na prázdném parkovišti, které by mělo být smutné, je tam s vámi veselé sluníčko.
K: My neděláme smutnou hudbu. Nejsme takoví ti, co to mají vevnitř, ti smutní, co vědí o životě víc než ti veselí. Ale naše hudba o něčem vypovídá. Třeba v jaké jsme životní náladě. Nemluvím za Honzu. Jsi hodně veselej člověk, ale pořád málo veselej. Když uděláš něco veselýho, pro ostatní je to ještě melancholický. Neraduješ se každej den jen proto, že jsi optimista. I když bych chtěla. Já už ani nevím, co je to dobrý a co je to špatný. To je podle mě melancholie, nebo ne?
Ale na desce jsme přesně věděli, co chceme. Chtěla jsem se na ní víc podílet, víc o ní přemýšlet. Možná něco říct a možná se i uzdravit. Tentokrát jsem do toho víc mluvila, napsala víc textů - i když se na mě muselo tlačit - chtěla jsem něco sdělit. Ne, že bych chtěla na někoho apelovat, nejsou tam snahy o poslání typu 'nefetujte a mějte se všichni rádi' a 'tenhle svět je špatnej'. I když to tam je podprahově. Jen nechci napsat nějakej blábol, kterej se bude 10x opakovat. Byl to můj osobní úspěch. Jsou to hodně osobní věci a pokud si z toho někdo něco odnese, ráda mu je předám. Ale prvotně jsem to dělala pro sebe, sama si něco dokázat, překonat sama sebe. Spíš než myslet na to, jak napsat něco, s čím se dvacetiletý holky ztotožní a budou prožívat ten příběh se mnou. Nikdy jsem to nedělala; nejsem člověk, který se vyjadřuje psanou formou. Nepíšu dopisy, nerada píšu textovky. Soustředit myšlenky do čtyř veršů je pro mě problém. Na In Dust 3 to bylo spíš neuvědomělý. Tentokrát to byla soustředěná práce, vložila jsem do desky mnohem víc. Ale jinak nemám pocit, že bych měla moc co říct. Stejně to je jen o lásce a o tom, jak něco řešíš se svým klukem. Vždycky to tak dopadne. Ale hrozně mě to bavilo, byla radost něco tvořit, jenom za sebe, konkrétně. Furt jsem chodila se slovníkem a s discmanem a hledala správný slova k tý hatmatilce. Připadala jsem si jako studentka. Nejsem žádnej básník, z mýho pohledu by se ta deska měla jmenovat Dictionary. Nebo Vocabulary.
Lidi mají pocit, že hudebníci mají co říct. Což je většinou scestný, že.
M: Jeden z největších omylů lidstva! Nejsme snad důkazem?
To mi povídej.
M: Co má ale chudák hudebník taky pořád vykládat, když je štastnej, že konečně dodělal desku a hned na něj nějakej kritik vybafne, co že tím chtěl vlastně říct? Je nesmysl všechno okecávat.
K: Když pak takovej kritik něco napíše, lidi už to tak potom vidí.
To mám s obalem. Ovlivňuje vnímání hudby.
K: Rozumím. Ale obalem konkretizuješ hudbu, což se ti nemusí podařit vyjádřit. A hlavně to každý vidí jinak.
U minulé desky jsi říkal, že obal není důležitý.
M: Jasně, že je všechno kolem kapely důležitý a chtěli bychom, aby to bylo podle našich představ. Ale hlavně jsme dělali hudbu, ta je - pro mě - to nejdůležitější. A taky mimochodem znám pár desek s úplně úděsným obalem, u kterejch je mi to ale jedno, protože jsou to skvělý desky.
Kateřino, ty ses od minulé desky střašně zlepšila. Trénovala jsi?
K: Ne. Je to jen tím, že jsem tuhle desku mnohem víc prožívala. A hlavně ty písničky jsou jiný. Vždycky jsem měla pocit, že musím zpívat nahlas, silným, plným hlasem. Teď jsem našla jiný způsob, jak zpěvem něco vyjádřit. Může to být víc potichu, můžu si hrát s rytmem nebo se slovy, nebo třeba jenom pískat. Předtím jsem měla pocit, že to hlavně nesmí být falešně. Teď vím, že se vším se dá pracovat jako s materiálem. Neříkám, že takhle budu zpívat do smrti, chci hledat dál, ale teď jsem se mnohem víc 'našla'. Teď už vím, jak a co dělám.
M: Vždyť předtím nikde nezpívala, ani texty neskládala.
Pomáhá ti, že si píšeš texty?
K: Jo. Ale když ty slova zpívám, beru je jako zvuky. Vnímám melodii a rytmus slov, než že bych zpívala 'krásný' a myslela si 'krásný'. Nebo ošklivý. Ale když si text napíšeš sám, přesně víš, o čem zpíváš a hlas ti sám hraje. Máš tam vědomí emoce. Je to jednodušší nebo niternější nebo zajímavější, než když zpíváš cizí texty. I když s těmi se můžeš ztotožnit stejně, cítit tu emoci. Taky můžeš zazpívat cokoli a emoci si vymyslet. Texty by nemusely mít žádný význam, nositelem emocí je zvuk. A pokud tu emoci znáš, můžeš ji tam dát.
M: A další možnost je, že jseš dobrej zpěvák a dobrej herec a prostě víš, jak na to.
K: Většinou se to pozná. I když třeba Iva Bittová zpívá většinou cizí texty, až se musíš divit. To nejsou její slova? To není její prožitek?
Projekty, jako je váš, si vždy představuju takto: muž-producent-rozum-mašinky + žena-dítě-zpěv-emoce. Je to tak?
M: Tím že vím, že to připravuju pro Káču, pracuju jinak, než kdyby to měl zpívat třeba Samir Hauser. Což je tedy asi ten 'rozum', kterej máš na mysli. Zároveň to ale musíš cítit, aby se ti to povedlo. Spousta lidí má rozum, ale nemá cit - třeba vkus je cit. Ne všichni inteligentní lidi mají vkus. Je to půl na půl. Ale nemysli si, Káča sice je citlivá, ale špetka rozumu v ní taky je.
K: Špetka rozumu!
M: No je, ne?
Mám-li taky chvíli mluvit 'seriózně', In Dust 3 byla schválně industriální. Ne ve smyslu 'řežeme do kovovýho materiálu', ale v tom, že se stane součástí průmyslu. A vznikala obráceně. Písničky se sbíraly v průběhu několika let a pak se honem, ve stresu natočila. Teď, protože máme svoje studio, jsme všechno skládali a točili v klidu, průběžně a necítili stres z několika málo dnů ve studiu. Takže jsme v klidu nechali pracovat náš 'cit' a co prošlo tímhle 'citovým' sítem, pak dostalo prostor k dokončení tím 'rozumovým' faktorem.
Ale je stejně těžký bavit se o hudbě jako o emocích v ní. Tahle deska je hmotná jen co se týče materiálu, ze kterýho je nosič. Jednoduše řečeno, snažili jsme se, aby nebyla překoumaná. To byla In Dust 3. Věděli jsme, že je přechytračená, přearanžovaná. Teď jsme to potlačili.
K: Ale proto jsme se nad tím museli zamyslet.
M: Když to říkáš ty, je to jasnej důkaz o tý špetce rozumu.
Mě Slowthinking připomíná Lamb - tím kontrabasem - a zpěv Björk.
M: Fakt? Kontrabas tam je ve dvou věcech. To je jako kdybych měl nohy do X a tys řekl, že ti připomínám Elvise Presleyho. To je furt dokola. Třeba o Pluto někdo napsal, že mu připomíná Moloko, jen proto, že zrovna měli singl Time Is Now, kde je taky španělka.
Ale jo, Moloko by to mohli být. Tou ulítlostí, tím, že je to chlápek s holkou, je to elektronické i melodické. A vůbec tu nejde o osočení z kopírování. To je jen další berle při snaze o přiblížení, popis hudby.
K: Aby to nemělo ten efekt, že když to řekneš, oni to tam budou vidět.
M: Slyšet, ne?
Toho bych se nebál...
K: Do zpěvu Björk mám hodně daleko, to bude jen pocitový. Když máš tak silnej vzor - můj největší hudebně i zpěvem - nějak se to tam asi projeví. Na jednu stranu mě to těší, ale na druhou stranu každej chce bejt originální. Já mám taky pocit, že se v mým zpěvu něco pohnulo, i když si nemyslím, že by to bylo nějak skvěle zazpívaný. Björk zpívá furt stejně, ale má tak úžasnej hlas a tak velkej rozsah, že nepotřebuje zpívat jinak. Je takovej magor, že to v tom hlase je a ona nepotřebuje nic jinýho. Ale já, protože ten hlas nemám, musím víc hledat. Teď bych se ještě chtěla dostat na úroveň Erykah Badu a bude to v pohodě. Ale pár triků už jsem se taky naučila.
M: My jsme objevovali sami sebe. Je to sobecká deska. Pro lidi, který zajímá hudba. Protože pokud se na ni nebudeš soustředit, bude tě tam pořád něco srát, pořád tě tam něco ruší, není to kontinuální rytmickej obal k nějaký tvý činnosti. Pořád od tebe něco chce. Takže je pro lidi, kteří mají chuť, čas a náladu vzít si ji třeba do walkmana nebo si doma ztlumit světlo a jen poslouchat.
Takovejch už asi moc není.
M: Možná ne, ale když jdou lidi do kina, taky mají dvě hodiny zabitej čas. Tohle je jen čtyřicet dva minut a CD-ROM, kde máš klip, film o natáčení desky, scany rukopisů textů a stopy, který si můžeš vzít a udělat si remix!
K: Přece si nekoupíš desku, abys ji dal do rádia a šel luxovat! Asi si ji chci poslechnout, ne?
M: Tak se podívej, co se prodává a zamysli se, proč si lidi koupí desku Taneční liga 59. To přece neposlouchají. Dají ji tam, když přijde návštěva.
Lidi už nejsou zvyklí být v prostředí, kde nic nezní.
M: Spousta lidí má puštěnou televizi a nekouká na ni. Tady v kavárně taky něco hraje a nikoho to nezajímá. Třeba u hip hopu je konstantní rytmus, ten by taky nikomu nevadil. Sice ti uteče to sdělení, který je tam podstatný. Ale nerušilo by to. Slowthinking jo. Proto by bylo super domluvit se třeba na týden a nehrát, neprodukovat, utnout muziku ze světa. Lidi by pak možná začali zas muziku vnímat a poslouchat. To je jako s Karlem Gottem po revoluci. Ten se tak devalvoval, že je už každýmu fuk. Dřív když někde vystoupil Karel Gott, byl to svátek. ("Stuart Home vydal před 10ti lety Art Strike Manifesto. Mluví o tom, že všechno je tvůrčí a tvořivé a všichni tvoří a tvoří a tvoří, čím dál víc a rychleji se řítí výrobní pás tvoření. On říká Stop. Přestaňte vyrábět věci. Zkuste dva roky neudělat žádné umění, nic tvůrčího, ať vidíme, co se stane. Pořád na to musím myslet, jak se ti lidi zastaví a začnou panikařit - Nemůžeme to zastavit!" říká Grant Gee - pozn. nan)
K: Ach jo, zase ten tvůj Karel.
Co Dušan Neuwerth?
M: Líbat ruce, uši a mozek na potkání! I když s tím mozkem to nebude jednoduchý.
Desce hrozně pomohl. Prací na Slowthinking ukázal, že nemusí vždycky produkovat kapely, který hrajou nějakej poprock, kterej on dokáže zabalit, aby byl interesantní pro hudebního dramaturga v českym rádiu a kapela zůstala celá. Nám pomohl jako čistý producent s odstupem od materiálu. Nezaujatej tím, že poslouchá svůj zpěv nebo fascinovanej tím, že natočil nějakej zvuk tak, že dal mikrofon do roury a otočil zvuk pozpátku. Neměl ty zbytečný informace kolem. Vsadili jsme na jeho vkus a otevřený dialogy. Jsem rád, že jsme to dělali s ním. Jako správný producent se snažil vyzdvihnout to, co děláme a podpořit to svými schopnostmi a mírou svého vkusu. A hlavně má stejnej smysl pro humor jako my.
Nemáte pocit, že jste tady v Čechách trochu mimozemšťani, exoti? Že žijete v intencích spíš Británie, než Čech? Oblečení, hudba, design, fotky, fungování šoubyznysu...
M: Já se nikdy nezajímal jen o českou scénu, krom doby, kdy jako dítě vidíš 7x denně v TV Michala Davida, a pak se ti to prostě musí líbit. Vždycky mě zajímala anglosaská scéna a asi se to odrazilo i v nás jako takových. Máme třeba ty 'západní kecky' na nohou, protože žádná česká firma nedělá boty, co by se nám líbily. I když, jedny oldskoolový botasky jsem si před nedávnem koupil.
Prostě máme smlouvu u českýho vydavatelství, vydáváme v Čechách a to prostředí samozřejmě bereme na vědomí... Jen nemáme stejný vkus jako třeba Kabáti a pohledem do žebříčku zjistíš, že tedy větší procento Čechů.
K: Ale co je vevnitř? Co je česká fotka?
Já si ji představuju černobílou, takovou bigbítovou.
M: Já zas v aťasu - nasvícenou metalovou deku.
Ale toho bys našel víc. V obchodech například je úplně jiný jídlo, než bych chtěl. Nebo vyjedeš za Prahu někam do hospody a jakmile řekneš, že jsi vegetarián, jsi nemocnej. Je tu spousta věcí, který nás mrzí a který nás diskvalifikujou do pozice mimozemšťanů. Ale taky ne všechno v cizině je skvělý. Teď tu třeba slyším skupinu Queen, která podle mě patří mezi tři nejhorší skupiny vůbec. Mají sice tři vynikající skladby - jak se jmenuje ta nejlepší si teď sakra nemůžu vzpomenout nějak, bla bla bla bla Dust, taková ta s tou killerskou basou -, pak Under Pressure a You Don't Fool Me, ale zbytek...
To je jen tak na okraj, ale můžu ti říct příběh, který specielně ty, píšící pro tenhle časopis, oceníš. Před rokem jsem byl v Itálii na Songwriting Week od EMI, byli tam lidi z celýho světa. Po několika dnech jsem si najednou vzpomněl, že mám s sebou Rock & Pop a přinesl jsem ho do společenské místnosti. Tam nikdo nechápal, co se to děje. Byly tam fotky kapel k rozhovorům. A ty lidi kolem se - nekecám - váleli smíchy a nevěřili mi, že to nejsou fotky in flagranti, že to jsou promofotky, který ty kapely musely vidět a říct si 'jó, supr, to je vona, ta se povedla'. Všichni tam na to koukali a říkali si, že to není možný, že tohle někdo dá jako svoji fotku do časopisu. To bylo zrovna nějaký specielně dobrý číslo, asi z loňskýho ledna. Nechápali, že já jsem ze stejného regionu a pouštim jim In Dust 3 a mám na sobě to, co jsem měl, když jim ukazuju tenhle časopis. Od tý doby musím kamarádovi do Anglie povinně posílat Rock & Pop a on ho má ve studiu místo nějakýho místního Sorry. Bohužel.
K: Nevím, jestli by ses cítil líp v Anglii nebo kdekoli. Je spousta lidí, který zase utíkají sem. Já teď třeba nacházím cestu k lidovkám, hlavně moravskejm. Ale nedokážu to dělat, necítím to, jako třeba Ondřej (Anděra, pozn. -nan-), kterej to mixuje s rapem. Já třeba miluju kroje - ty Ondřej nenávidí, řeknu, že se mi líbí kroj a on odchází.
M: To věřím, já už jsem se chtěl zvednout.
Jak teď vypadá naše první elektronická generace, která původně vyšla z jednoho klubka? Rozpadla se definitivně?
M: Pro mě byl velkej problém, když kvůli rekonstrukci zavřeli Slávii. To samý s kavárnou v Bunkru. Tam se všichni potkávali, vznikla tam spousta projektů. Teď tu není místo, kde by se lidi mohli potkat a vyměňovat si informace. V Čechách schází komunikace.
Praha je malá, jakmile někam jdeš, potkáš tam všechny.
M: Jasně, ale tak někam běž. Mě nebaví postávat v klubu, bejt ohluchlej duckou a nepokecat si. V kavárně Bunkru jsi si mohl popovídat, dát si flippera... a o patro níž byl klub a rádio. Jasný centrum. My jako kapela se snažíme komunikovat. Na desce hraje Floex, dělal remix, dělali ho i Wich a Sport...
Ale ty vůbec neznáš.
M: No právě. To je důkaz tý snahy, ne? Znám je jen z mailů, textovek a jejich webu. Ze starý party se třeba potkávám pravidelně s Čechťákem každý týden na fotbale. Ale jinak okolo vidím strašně málo snahy třeba o společnou tvorbu, bavit se o ní. Třeba to nikoho tak netankuje, nemá potřebu. Ale mě to baví! Myslim, že my jsme komunikativní kapela.
K: Já sama v tom žiju, bylo by mi blbý někomu něco cpát, nebo jenom přijít za někym a říct mu: bylo to dobrý, bylo to blbý. A fascinuje mě, když se pak dostanu mezi lidi, který jsou každej odjinud a přitom spolupracujou, dělají divadla, výstavy. Vidím, že to funguje a já si mezi nimi připadám jako blázen. Mrzí mě, že jsem tak zajetá v tý nekomunikaci, stydění se. Já těch lidí moc neznám, vidím to z dálky, ale mám pocit, že v elektronický scéně jsou všichni hrozně chytrý, dělaj si to svoje a po očku sledujou konkurenci. Funguje tam nějaká rivalita, ramena, ambice, chtějí prorazit, a bejt 'jako někdo'. Když se pak podíváš na hip hopovou scénu, je sice stylově jednotnější, ale mnohem pospolitější. Všichni se znají, chodějí si na koncerty, koncertujou spolu, je to komunita. Možná, že to je právě jen v hip hopu, v jeho tradici.
Pořád jedeš hip hop?
K: Je mi ze všeho nejbližší. Je lidštější - a to nejen českej hip hop. Většina těch lidí vyšla z ulice, nebo k tomu mají blízko. Jsou to normální lidi, zajímají se o graffiti i umění. Nebojí se, jsou bezprostřední, otevření a... ano, dělají věci upřímně. Samozřejmě to nemůžeš házet do jednoho pytle. Možná je to jen tím, že takový lidi jsou kolem mě. Pak si poslechneš desku MCho Mikročipa a to stačí. Opravdu se o všech těch kapelách nedá říct, že jsou upřímný a mají bezva texty. Ale budu 100x radši poslouchat Penery Strýčka Homeboye, i když si můžeš o nějakejch jejich textech říct, že jsou to občas lopaty. Ale furt radši lopatu než nějakýho intelektuála, kteréj 'tvoří', šudlá ty čudlíčky a říká si, budu jako ten Honza Muchow nebo Goldie!
M: Protože když v hip hopu cancáš o něčem, o čem nic nevíš, lidi tě nebudou poslouchat, protože to jednoduše poznají.
Smrt taneční hudby a nový úsvit kytarovek.
M: (směrem ke Kateřině) Tak s tím se poper.
K: Cože?! Teď mi vypadla žvejkačka. No, v podstatě si myslím... i když na druhou stranu... v podstatě si rozumíme, ne?
M: V momentě, kdy zlevnili počítače, kdy si můžeš vypálit hudební software od kámoše zadarmo nebo stahovat zvuky z internetu, může hudbu dělat každej. A to je na tom výborný. Ale taky se objevilo mraky 'eletronickejch mágů', tak zase asi začaly scházet písničky. Už nebavějí pětiminutový rytmický věci. U kytarovky ti nejde o to, jak je to zabalený, ale o melodickej nápad a o čem je text, a to, že jsi ty akordy slyšel patnáctkrát ve stejným pořadí, ti nevadí. U elektroniky záleží na zvuku a originalitě. Song tam nemáš, leda groove. Ty lepší nebo přeživší jsou spojením obou. V Born Slippy funguje ten beat, ale rozjíždí to lidi a nezapomenou to, až jakmile tam nastoupí Karl Hyde se zpěvem nebo klávesa, která tomu dává harmonickou změnu a dělá z toho song. I u Chemicals jsou singlovky zpívaný, nebo se samplem něčeho, čeho se lidi můžou chytit. A třeba Radiohead, který na posledních deskách hodně flirtujou s elektronikou, svojí popularitu vytěžili z písničkový kytarový desky OK Computer. A i v současnosti pořád dělají songy a ne změti zvuků.
K: Živý nástroje mají duši sami o sobě. To stroj nemá. Paradoxně pro něj musíš mít víc citu, jinak to není dobrý. Na Slowthinking máme záměrně víc živejch nástrojů. Kontrast živýho a elektronickýho zvuku je dobrej.
M: Umělohmotnej zvuk musí mít smysl. Nemá smysl používat elektronický náhražky akustickejch nástrojů, má smysl pracovat s elektronikou na tom, co živej nástroj nezahraje.
Tahle deska je poctivá. Pokud tam elektronickej zvuk je, je takovej, kterej nemůžeš udělat na přirozenej nástroj. A proto, že jedině tenhle zvuk zahraje to nebo jak my chceme.
Vše, co na desce je, má svůj důvod?
M: S tím jsme strávili nejvíc času. Vše, co tam nemuselo být, každej chlup šel ven.
To si za tou deskou musíte strašně stát?
Unisono: To si za ní teda stojíme.
P.S.:
Kateřino, na co jsi v životě nejvíc hrdá?
Já jsem v životě nejvíc hrdá na to, že jsem se naučila řídit auto!
Komentovaný tracklist J. P. Muchowa:
Sychro
Záměrně úvodní skladba. Začíná z úplného ticha (logicky...), asi vůbec nejtišší skladba desky. Vznikla jedním vrzem, ráno jsem začal a večer byla hotová. Lépe řečeno, v noci jsem začal a ráno byla hotová. Taky jedna z mála, kde nehraje žádný host, natočili jsme ji sami s Katkou. Dušanův komentář, když jsem mu Sychro poprvé pustil, byl: "k tomu nemám co dodat." A šli jsme ji rovnou smíchat.
(K: Je o tom, co máš udělat, když se ti nelíbí život ve městě, nebo jakémkoli místě, kde ti to není příjemný...)
Local Distortion
Nejdéle se vyvíjející a nejvíc času zabírající. To se týká všech elementů - skládání, nahrávání i míchání. Poctivě jsme na ní strávili dva roky a vlastně rámuje celé období vzniku Slowthinking. Složil jsem ji mezi prvními, ale jako poslední byla domíchána. Tady, na desce poprvé, hrají důležitou roli hostující muzikanti, konkrétně Jan Veverka a Martin Plachý na dechové nástroje. Komentář Zděnka Marka (Here) k této skladbě: "to je takovej industriální kabaret, ideální hudba do šantánu třetího tisíciletí."
I'm (Not Really) Optimistic
Neustále mě udivuje, že někteří lidé říkají, že na ně působí smutně. Pro mě je to učebnicový příklad hravé písničky. Netvrdím, že je to 'hepina', ale smutná.
Miss Underloops I.
První z krátkých předělů. Malé srandatracky, jejichž 'výrobou' jsem si zkracoval nudu při čekání na novou desku. Sifonův komentář: "jo, ty předěly jsou super, mít předěly na desce je takový hip hopový."
Bass 2
Vznikla ve stejném (prvotním) období jako Local. Další Kateřinina možnost rozšířit 'škálu výrazů'. Bass 2 je její původní pracovní název. Poté co jsme dopsali text, se měla (podle slov v refrénu) jmenovat Mad Like Honey, ale Bass 2 prostě zvítězilo. Hudebně je to pro mě takový malý mišmaš. Kontrabas Tadeáše Mesanyho je ve slokách takový 'hypnoticky psychedelický' a v refrénech najazzlý, moje kytary jsou ve slokách "Leningrad Cowboys meets Chačaturian" a v refrénech "Koudelka (Jáchyme, hoď ho do stroje) meets Hujer" a Kateřina zpívá jako "Vilík (Včelka Mája) meets Divá Bára". Úplně na konci hrajeme s Dušanem perkuse tak, že si cvrnkáme prsty o tváře...
Good At Frost
Název skladby je podle mého pravidla: když nevíš co s textem, který se ti líbí, ale nemáš ho ve skladbě kam dát, dej ho do názvu. Další takový příklad: Then I'd Have Less Time For Myself. Good At Frost měla původně být skladba, kde bude pouze zpěv s Rhodes piánem. Ale nějak se nám to zvrtlo. Vděčíme za to hlavně Dušanovi, který po mně chtěl, abych mu tam nahrál klik, protože přesně nechápal, kde já cítím první dobu. Najednou nás začaly napadat různé 'malé noty' a začali jsme dohrávat "něco nástrojů". Nakonec se z toho vyklubala jedna z nejkošatěji zaranžovaných skladeb. Využili jsme zde i 'služeb' Tadeáše a Lucy Fillery na cello.
Plain.Com
Jelikož tu Kateřina zpívá ...you start complain again..., mám pocit, že ta skladba je o mně. Asi nejvěrněji odráží Dušanovo tvrzení, že jsme 'svým způsobem' jakási odpověd na Už jsme doma nebo Dunaj. Nevím, co si o tom mám myslet, ale když jsem tuto skladbu slyšel poprvé smíchanou, začal jsem mu trochu rozumět. Je fakt, že kromě zpěvu a akustické kytary je tady pro nepřipraveného posluchače velmi obtížné se něčeho chytit. Audio chaos nám tady opět pomáhali vytvořit Lucy a Tadeáš. Mardošův komentář u této skladby byl: "já fakt nevím, jestli jste totálně IN, nebo úplně OUT. Jestli jako jste proti všem, nebo úplně se všemi."
Then I'd Have Less Time For Myself
Jediný autorský příspěvek mimo kapelu - a to text michala nanoru. Sice jsme ho nepoužili celý v jeho původním znění, ale jak jsem již zmínil, i zde jsme uplatnili pravidlo 'když nevíš, co s textem...' Skladba je takový divoký dialog mezi Kateřinou, jejím podvědomím a Floexovým klarinetem. Asi jediná skladba desky, kde znějí 'normální' bicí. Alespoň mluvíme-li o zvuku. Také jsme s Dušanem na tuto skladbu vymysleli vysokorozpočtový klip. Jedna z nejnákladnějších položek by totiž byl honorář pro bývalého vynikajícího lyžaře Ingemara Stenmarka.
Miss Underloops II.
Další krátký předěl. Tentokrát na téma Optimistic. Ale to asi nikdo kromě Kateřiny a mě nemá šanci poznat.
Happy R
Skladba, která vznikla jako poslední. Původně to byla celkem rychlá věc, ale pak se nějak zvolnila. Taky vznikla jedním vrzem. Potom jsme ale začali špekulovat s mezihrou a hustě jsme se zasekli. Nakonec, myslím, dopadla mezihra na výbornou. Je to virtuózní sólo absolutního zhulence na Rhodes piano, který se omylem zapojil do kytarového zesilovače. Skladba je 'unikátní' i v tom, že jsme tam nechali, jak jsem fistulí pomocně nazpíval Kateřině backvokál sboru.
WWW.EOST. PLUTO
Vznikla původně pro kompilaci Planet Sound časopisu Živel, v době první spolupráce se Sifonem a jeho beatboxem a zároveň i jeho rapem. Je to takový náš malý hold té malé planetce na konci sluneční soustavy. O Plutu jsme se při poctivé přípravě na skládání a studiu podkladů dozvěděli, že sestává pouze z plynů a že NASA chce tuto planetu vyškrtnout ze seznamu planet solárního systému, jelikož se stejně rozpouští a za několik tisíc let zmizí. Snad naše skladba vydrží déle. Původně na desce neměla být, chtěli jsme ji nechat jako raritu, neshodit ji tím, že ji dáme i na desku. Ale líbila se nám tolik, že jsem obětovali možnost mít raritu, než abychom obětovali písničku.
Sensor
Stejně jako bylo u Sychra od počátku jasné, že bude desku otevírat, tak bylo jasné, že Sensor bude na desce poslední. Skladba založená na kontrastu 'hodně hustejch' bicích a jemného piána. Hudba vznikla tak, že jsme se s Kateřinou střídali u piána a nahrávali střídavě její a moje hraní. Je to vyloženě společná skladba. Tu kousek hraje ona, tu já, tu ona přispěla kouskem textu a já ne.
Miss Underloops III.
Závěrečné "say hallo, wave goodbye."
&musiQ 2002/11
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Zajima-vas-hudba-Nebo-poctivi-sobci~05~listopad~2002/